Pokud by chtěl někdo na tyto příspěvky reagovat, může svůj názor poslat na adresu:

milos.konas@tiscali.cz   zveřejnění a anonymita zaručeny.    

Autobusy přes Žirovnici do J. Hradce a N. Včelnice neprojedou. 

Objížd'ka přes Studenou a Jarošov - cca 30 km.  Hradecká pro autobusy a náklad'áky uzavřena. 

MM

Letošní  90. ročník žirovnického fotbalového turnaje o Perleťový pohár se uskuteční na stadionu Budín 5.7.  a má následující program:

Lacinější parkování na náměstí

 S účinností od 1. června 2025 dochází ke změně bezplatné doby stání na parkovišti u pošty na Havlíčkově náměstí.

Nově bude možné bezplatně stát po dobu prvních dvou hodin, a to každý den.

Zároveň bude zrušeno zpoplatnění o víkendech a ve dnech státních svátků.

S L A V N O S T I   M Ě S T A  

Ž I R O V N I C E

 Z podrobnějších dostupných zdrojů vyplývá,  že uvazovana dálnice Plzeň - Jihlava povede hned vedle Žirovnice,  a to mezi tzv. Panskou strání a rybníkem Vitikrom přes cestu do Hájku kolem rybářů nahoru do kopce a v Počátkach přeruší známou alej na Volmanec.  Oproti původnímu odhadu bude za Pocatkami pokračovat na straně Kateřinek a Dolní Ves. bude obcházet z prave strany ve smeru na Jihlavu stejně, jako tomu bude v případě Horní Cerekve.  

Ještě nic nezačalo,  ale v hovorech už tato záležitost budí emoce.  

 M. Petrů  

Konec Němců v Žirovnici

Pan Jiří Pihávek popisuje poslední období druhé světové války v roce 1945 v Žirovnici:

Vzpomínám si, jak němečtí vojáci, přišli do Žirovnice někdy na začátku roku 1945 a byli ubytování ve škole, Chodili denně na cvičáky. Často nacvičovali útoky a obranu v prostoru od Hájku směrem k městu. Pod Čadkovi byly vybudovány zákopy. To tam ještě tekla stoka a pod naším domem jsme měli lávku, po které jsme uměli přecházet jen my kluci, protože jak někdo stoup špatně na položenou fošnu, zahučel do vody. Při jednom cvičení, které jsme my kluci sledovali, se k té naší lávce blížil důstojník. Bydlil u Kraslů a byl velitelem místní posádky. Vysoký statný chlap se zlatými brejličkami. V ruce měl desky, nejspíš s mapami a lejstry Šel rovnou k té naší lávce. Nikdo ho předem neupozornil, ani z posádky, jak na té lávce dopadne. Mladší bratr Jindřich, kterému bylo sedm let, stál nejblíž. Jak ten oficír na naší lávku stoup, začal se Jindra hlasitě smát, protože už předem věděl, že tam zahučí. Důstojník se moc nenamočil, měl vysoké holínky a nebylo tam dost vody, ale jak vylézal na břeh a viděl tlemícího se Jindru, plácnul ho těmi deskami po hlavě. A už jsme všichni zdrhali. Ten oficír, který nosil zlaté brejličky zdrhl nejméně měsíc před koncem války a posádku tu nechal.

S některými vojáky jsme se podle vidění znali. Mámě nosili někdy tašky s nákupem z města. Jednou večer k nám přišlo osm Slováků, že mají hlad. Máma jim uvařila mísu brambor a vojáci si je sami loupali a ty suchý a osolený brambory zapíjeli žitnou meltou, protože mlíka bylo málo a muselo se odevzdávat. Najednou někdo zaklepal na zatemněné okno. Vojáci strnuli. Byli to dva důstojníci od Šimků z hospody, kde bydleli. Já myslel, že ty vojáci co seděli u stolu strachy vyskáčou z oken, jakej z těch oficírů měli strach. Když vojáci vypadli, máma těm důstojníkům ukrojila dva krajíce chleba a dala každému hrnek mléka. Nechali tam tenkrát mámě nějaký drobný peníze, nejspíš marky.
Jeden z důstojníků, asi to byl Rakušák mne pak jednou vzal do zákopů a mohl jsem si hodit cvičným granátem. Na skutečné zbraně nedovolil ani sáhnout. O pouti nás s bráchou Vaškem pozval do cukrárny ke Schánělovi, koupil zákusky a pak nás ved na tržiště, kde byly houpačky a kolotoč. Na ten kolotoč nás posadil a kolotočář Mezera z toho byl tak vyjevenej, že nás točil co to dalo, a tak dlouho, až jsme se z toho, po těch sladkostech v žaludku, pozvraceli.

Když měli Němci utíkat, přišel jeden důstojník k nám a chtěl pecen chleba a dával za něj kožený důstojnický plášť. Matka tenkrát byla sama doma a nevěděla, jestli to má udělat a zrovna dost chleba neměla, a táta jí pak vysvětlil, že oficír ten krásnej plášť vyměnil jinde, a věděl i kde.

Po městě těsně před koncem války chodil malý kulhavý důstojník s hlídkou, která držela v rukou pancerfausty. Cukrář Scháněl, před pár dny puštěný z kriminálu, si postavil před výlohu štafle, a zamazával vápnem německé nápisy. Ten důstojník, který se jmenoval Puder, mu nařídil nápisy obnovit a pak ho odvedli do zámku, kde už bylo zavřených několik lidí. (byl mezi nimi i Antonín Jirků a poštmistr Říha) Rukojmím se nakonec nic nestalo.
Všichni vojáci opustili školu na bedňákách tažených koňmi. Velel jim ten malý kulhavý oficír s páskou na oku. Tady bylo specielně cvičené vojsko na obranu proti tankům. Měli pancéřové pěstě. Byli mezi nimi i Slováci.
Četník Tůma, jak moh, každého upozorňoval, i našeho tátu: „Nesahejte na vojáky, neklaďte jim odpor! Jinak dojde k masakru a těmi pancefausty rozboří celou Žirovnici.“
Panceřových pěstí byly dva bedňáky. K vozům zapřáhli koně ze dvora, jeden pár musel dát i závozník Pekárek a taky Venkrbec z Vlčetína. který vezl tu munici. Předtím nabrali v masně, kde bylo uskladněno padesát metráků sádla, skoro polovinu zásob, ale dali na to s německou akurátností písemný doklad. To potvrzoval Jindřich Veselý, který tam děla účetního. U Křížů sebrali osobní auto, které přivázali za jeden bedňák tažený koňmi, protože nesehnali benzín a do něj nasedl oficír Puder. Křížovo auto se už nikdy nenašlo.
Vyjeli odpoledne. Všichni, vojáci i důstojníci. I ti dva co bydlili u Šimků v hospodě. Jelo se směrem ke Kamenici, ale do Mnichu nedojeli, brali to polními cestami a chtěli se dostat k Vltavě a přes most k Američanům. Jenže ti už zajatce nebrali. Tak se zase vraceli zpátky. Většina se cestou rozutekla zbytek údajně zajali v Novém Etynku (v Nové Včelnici), kde se zformovali partyzáni. Do Žirovnice se už Němci nevrátili. Venkrbec pak vypravoval, jak ty pancerfausty z bedňáku cestou domů vyhazoval.

Po Němcích tu zůstalo jedno jediný auto. Rakouskej náklaďák Štajer, kterej pak připadl místním hasičům. Jezdil s ním i Jara Kadlec a Jirka Kesler. Bylo to krásný auto, benziňák osmiválec, přední a zadní náhon. Bylo bez střechy, dělaný nejspíš pro Afrika Korps.

Vzpomínal Jiří Pihávek.

Jarmila Plechatá - Brýnová
Na jaře roku 1945 mi bylo 12 let. Moje bydliště byl v tom roce dům čp. 25 v Nádražní ulici. Výuku jsme měli na bývalé poště - čp 48. V budově školy byli ubytováni Němci, jenom prvňáci tam měli sloučenou třídu.
Pamatuji si toto:
Jarka Hlinků (syn Roberta Hlinky velitele žirovnických hasičů, co bydleli v Nádražní ulici - čp 303 proti vajíčkárně - čp 28) jel na lodičce přes rybník a z posedu na Vrškách pozoroval směr Počátky, odkud měli přijet Vlasovci.
Po Vlasovcích přijeli od Stojčína Rusové, někteří měli auta, byli ubytovaní ve vajíčkárně, měli harmoniky a my jsme chodili poslouchat, jak hrají a zpívají.

Ze vzpomínek na jaro 1945

Jana Stíbalová - Nováková

Na jaře roku 1945 jsem chodila do první třídy. První třída byla v budově školy. Třídy byly sloučené. Třídu jsme měli tam, kde je dnes jídelna. Ve škole byli i němečtí vojáci, asi jen důstojníci, protože řadoví vojáci spali různě po sýpkách a na seně.

Moji rodiče už měli dvě děti, mě sedmiletou a Marii skoro pětiletou. Bydleli jsme na Panské hospodě. Panská hospoda stála tam, kde je nyní autobusové nádraží. Měla kromě lokálu i hospodářské budovy a nájemní byt, ve kterém jsme bydleli my. Maminka vedla živnost šití prádla. Protože v Panské hospodě bylo hodně místa, sídlil v ní místní štáb německého vojska.

Tatínek měl školu ve Vídni, uměl plynně německy. Proti tehdejším předpisům jsme měli i králíky, husu a malé sele na vykrmení, nikdo nás neudal. Byla jsem ještě malá, jeden důstojník asi chtěl, aby přišel tatínek, ale já jsem opakovala, že tatínek nemůže, že krmí "hušu, hušu". Důstojník to slovo opakoval, nerozuměl, nechal mě být.

Podle řečí dospělých jsem pochopila, že v Žirovnici byla také partyzánská buňka. Vedl ji příbuzný majitele Panské hospody Čadka, pozdější generál Václav Čadek (druhý po Čepičkovi). Pan farář Skala partyzány na faře schovával. Paní Frühaufová, hospodyně faráře, to potvrdila. Připravovala jim stravu. Pan farář měl průkaz člena československého odboje podepsaný plukovníkem Čechem, ukazoval ho švagrovi Blahoslavu Voharčíkovi, když s ním ležel v nemocnici v Počátkách v roce 1969 a paní Frühaufová mu tam na požádání průkaz přinesla. Tak tedy partyzánskou buňku chtěli Němci zničit a nepřijít Vlasovci, Žirovnice by hořela. Vlasovci Žirovnici zachránili od ohně-nevědomky. Pak se za Vlasovci hnala Rudá armáda a museli Žirovnici hlavně z tohoto důvodu urychleně opustit.

Němci z Panské hospody zmizeli a okamžitě zde byli ubytováni příslušníci Rudé armády. Byli to chlapíci snědí, ne moc robustní, kromě jednoho jediného (jmenoval se Ivan), a moc o sebe nedbali. Na dvorku jsme si hrály tři holky, Majka Pátková, moje sestra Marie a já. Ten nejmohutnější, ten, co se jmenoval Ivan, nás tři vzal všechny najednou do náruče, div nás neumačkal a říkal nám "rebjata". Mně už bylo 7 let, vydržela jsem to, ale mladší obě Marušky brečely a brečely, já jsem ho štípala a štípala do tučného krku. Ohromný mužský zavelel, že s ním musíme do Ruska, moc se mu líbila moje blonďatá malá sestřička, u nich blonďatý nikdo nebyl. Tatínek nás zahnal domů a už nás nepouštěl. Nastaly dny jakéhosi strachu, i když nám nikdo nijak vážně neublížil.

Vojáci vyžadovali "vodku, vodku", maminka jim nerozuměla, nesla jim vodu.

Náš byt na Panské hospodě měl původní krám předělený na krám a kuchyni. Pak tam byla dílna, malá chodbička, velká ložnice rodičů. Z krámu se chodilo do ložnice dětí, okno jsme měli k Ratajovům. Vojáci zaveleli vyklidit ložnici rodičů a spali u nás. Křičeli na nás "kapitalist", když viděli záclony. Maminka měla rozešitou zakázku podvlíkaček, ty rozstříhali na onuce do bot. My se sestrou jsme si hrály s panenkami. Koupali jsme je. Jeden voják si chtěl hrát také a říkal: "Kopat panenky". Dostaly jsme strach, že je nechce koupat, ale kopat.
Vojáci pili a pak zvraceli a tatínek šel na radnici a dosáhl toho, že je z našeho bytu vyhnali. Jen jeden u nás nespal, spal v žebřiňáku, kterým přijeli. Ten voják byl učitel, byl zdrženlivý, slušný, uměl německy a s tatínkem se domluvili, aby jeho souputníky do bytu nepouštěl, že kradou. Přesto jednu noc v bytě přespali a pak bylo co uklízet.

Pak byl tatínek naverbovaný do Hradce, aby se uklízelo po válce. Zůstali jsme s maminkou samy, maminka se moc bála. Já jsem jako nejstarší dítě chodila na nákup, jeden voják mě vždycky chytil, vsadil mě k sobě na koně a vozil po Žirovnici. Koně jsem se nebála. Tatínka brzy vrátili, protože měl rodinu.
První noc rudé armády v Žirovnici byla nocí hrůzy, i když ráno před tím bylo radostné. Ten den ráno mi maminka nandala baret, doma šitý kabátek a do ruky červeno-bílou vlajku (historickou bikoloru) a šla jsem s tatínkem na náměstí volat "hurá". Pak jsme šli domů.

Vítání nových občanů města na žirovnické radnici  - foto Zdeněk Tomeček https://eu.zonerama.com/Album/13081551

Něco o clech  

Cla se v lidské společnosti vybírají od nepaměti. Týkaly se i Žirovnice, zejména bývalých žirovnických čamrdářů.

Na podzim r.1890 řešilo Společenstvo  soustružníků perletě na valné hromadě, jak získat nové zakázky. Vývoz do USA byl totiž znemožněn McKinleyovým celním sazebníkem, navrženým  kvůli ochraně americké průmyslové výroby před zahraniční konkurencí.

 Sazebník vyšel oficiálně v platnost 10. řijna 1890. Zvyšoval cla z dovezených výrobků na průměrných 49,5%. Knoflíky nadto byly zatíženy clem váhovým i liniovým takže jejich vývoz do Ameriky se přestal vyplácet. Perleťářská výroba v Žirovnici na vývozu knoflíků byla silně závislá. Posílat do Ameriky polotovary čili nedírkované knoflíky, navíc každý veletucet zvlášť v papírovém sáčku se nevyplatilo.

Většina žirovnických perleťářů se proto rozhodla zkusit štěstí přímo

v Americe.

(Podle Marie Fronkové - Žirovnické perleťářství)

Stěhování čamrdářů do Ameriky.

Většina žirovnických perleťářů se po  zvýšení cel na knoflíkářské výrobky rozhodla zkusit štěstí přímo v Americe.

Po Vánocích 1890 odjel za oceán Jan Fišer a poté ho následovali mnozí další, mezi nimi i Josef Žampach. Lodní lístek do USA stál 120 zlatých, pasy vyžadovány nebyly. Lodní lístek - šífkartu prodával s příplatkem 10 zlatých v Žirovnici Jakub Kupec, který si zřídil pobočku Hamburské paroplavební společnosti. Do USA odjelo tehdy ze Žirovnice asi 400 čamedářů s rodinami. Žirovnice se stala téměř jedním z předměstí New Yorku. Pro mladou českou kolonii byli perleťáři vítaným přírůstkem.

maf

VZPOMÍNKA NA MILANA MACHA

20. 5. 1995 zemřel žirovnický rodák Milan Mach ve věku 69 let. Kaleidoskop České televize uvedl i Machovo účinkování v ochotnickem spolku v Žirovnici jako začátek jeho pozdější kariéry. Uvedl také,  že rozhlasové a dabingove angažmá výrazně převážilo jeho filmové a televizní role. 

Den 20.5.2025 může pamětníkům připomenout jednoho z významných žirovnickych rodáků, který se do Žirovnice za svého života pravidelně vracel.  

Žirovničtí řemeslníci

Blahouš Voharčík nám ukazuje ve svých vzpomínkách, jak vypadala žirovnická řemesla a služby ještě před dobou, kdy se všechny tyto složky musely zapojit do komunálních služeb, dle rozhodnutí tehdejšího komunistického režimu.

Pekaři

Jedním ze žirovnických pekařů byl i pan Slavík. Pekárnu provozoval na levém rohu ulice Dláždění, tak nějak mimo hru. A tak se rozhodl své jinak dobré výrobky protlačit do zájmu kupujících. Učinil tak skutečně originálním způsobem. Jednou, tak nějak kolem poledne, začal za velkého řevu nad Žirovnicí kroužit jednoplošník. Značku si nepamatuji, ale vím, že neměl žádnou kabinu a byl pro dva aviatiky, pilota a toho druhého. A létal hodně nízko, takže ten druhý byl vidět a možná i stál. Opravdu ho bylo vidět víc než pilota. A na hlavě měl takovou tu koženou kuklu, co v nějakém televizním seriálu nosil Čmaňa a nosili ji na motorkách i četníci. No a tahle postavička začala vyhazovat letáky s chválou zboží pana Slavíka. Letadlo létalo kolem kostela a nad náměstím, těch letáků bylo opravdu hodně, lidé je sbírali. Ten druhý v tom letadle byl pan Slavík. A vědělo se to ještě dřív, než letadlo přistálo, protože ho několik vážených občanů poznalo. Já osobně jsem to představení viděl a věřte mi, že to bylo unikátní. To víte, že u nás kluků okamžitě stoupl v ceně, a taky že se zájem o jeho pečivo opravdu zvýšil.

Na letáku bylo natištěno:

Peču krásně

Píšu básně

Rohlíky mám taky

Firma Slavík Žirovnice

Létá nad oblaky

O ulici níže (Hradecká), tak asi uprostřed po pravé straně, měl pekařství pan Smrž. Tam jsme chodili jen občas. Když jste totiž chtěli chleba, tak se tam předem nosila mouka. Proč to tak bylo, to nevím. Možná, že to bylo kvůli lístkovému systému. Zato ten chleba byl! Pro unikátní chuť byl u nás více méně za odměnu. A také je nutno vědět, že pan Smrž byl jediný pekař, a nakonec i řemeslník, který nebyl znárodněn. A to právě pro kvalitu jeho chleba. Vozili ho i na hrad do kanceláře soudruha prezidenta Novotného. Ten měl k tomuto kraji osobní vztah. On byl jako vězeň v koncentračním táboře spolu s panem Svobodou a Pepíkem Brabcem z Kamenice nad Lipou a panem Jírou z Kateřinek, kam také často jezdil odpočívat. A tato pekárna pekla dost dlouho a vždy dost dobře. A jasně, že nejen chleba, ale vše, co šlo, a vždy fajnově.

Je faktem, že žirovničtí pekaři se předháněli v kvalitě a nedá se říci, že by některý byl horší. A tak jsme si chodili kupovat jejich zboží podle momentální chutě. Představte si fajnšmekra, jak si poroučí: „Zítra ráno chci ještě teplý chleba s křupavou kůrkou od Čecha a dvě pletýnky od Filsocha a koláček od Smrže.

A pan Filsoch byl další z pekařských mistrů. Filsochovo pekařství bylo na rohu mezi kostelem a Panskou hospodou. Sortiment výrobků měl ale tak trochu chudší. U pana Filsocha se pekly pletýnky a primisima preclíky. Samozřejmě, že pekl i ostatní druhy pečiva, ale ty preclíky byly alespoň pro mě nedostižné. A ještě něco. Ta pekárna byla používána i jako pekárna pro přespolní. Či tak nějak. Každé Velikonoce i Vánoce si mnoho ženských včetně mojí maminky doma připravilo těsto, nadělalo mazance nebo zapletlo vánočku. To se doneslo k Filsochovům a oni to do zlatova upekli. Ta nádhera. Pečené doma to nikdy nebylo ono.

Asi tak o dvě stě metrů dál, v Počátecké ulici, měl pekárnu pan Volek. Pekárna to byla vyhlášená, ale já jsem tam nikdy nebyl.

Raději jsem chodil k Čechům. Jednak to bylo po ruce. Když jsem šel z mlékárny v Gottwaldově ulici domů, tak jsem to měl po pravé straně asi po sto metrech. Otevřel jsem dveře, ozval se zvonek a za asi dvojmetrovým pultem se objevila statná ženská. Asi něco jako ta vdova z pohádky Sůl nad zlato, co ji obdivoval sám pan král. Šátkem svázané vlasy, zástěra a vlídný úsměv. Rychlá obsluha a dobrý pocit. A jednak ještě něco. Jednou, jako spolužák jejich syna, jsem vstoupil do dílny. Díže plná těsta a v ní něco jako dlouhá vařečka. A tím se muselo míchat ručně. Tak to bych nezvládl. A hlavně, všude absolutní čistota. Víte, za svůj život jsem mimo jiné prolezl hodně pekáren, ale v tomhle smyslu to bylo nejlepší u Čechů.

A nezapomeňme na pekaře Julu Hlinku, strýčka mého tchána „Košilkáře“ Nováka. Také on měl pekařství v Nádražní ulici.

A teď to shrňme. Tolik pekařů v jednom městečku a všichni se uživili. A občané si mohli vybrat podle chuti to nejlepší. Tím neříkám, že je dneska chleba ošklivý, to ne. Ale je furt na jedno brdo a moc se vybírat nedá. A to máme málem osmdesát let po válce.

Truhláři

Pokud si pamatuji, a znovu připomínám, že tento pokus je psán jako osnova a doplnění, se předpokládá a vítá, tak truhlařinou se živili mistři jako pánové Tomšík, Kejval, Veselý, tesařinou mistr Musil a kolářstvím mistr Kubík a pan Nechvátal. Všichni byli zdatní a všichni vyráběli tak nějak po svém. Prostě jejich výrobky měly i jejich duši. Do těch dílen jsme my jako kluci moc přístupu neměli. Leda tak s tatínky, když se šlo něco objednat. Jinak jsme tam neměli co dělat. A taky to bylo napsáno na tabulce na dveřích. Ale některé postřehy přece jen mám.

Pan Musil měl dílnu po levé straně Smetanovy ulice. Asi tak sto metrů od křižovatky s Počáteckou ulicí. Dílna byla v zahradě a celá dřevěná a z ulice nebyla vidět. Ale dosud tam dílna je a mezi chalupami je do ní vjezd. Pan Musil byl sice tesařským mistrem, ale dílnu měl vybavenou po truhlářsku. Co si pamatuji, stavěl skokanské můstky. A byl to mistr nad mistry. A dbal na čest řemesla jako takového. Například potřeboval „hoblponk“. A jeho výrobu zadal truhlářovi, o němž měl nejlepší reference s tím, že si ho přece nemůže dělat sám, i když by to byl svedl. Tesař přece dělá tesařinu a truhlář truhlařinu. Jak by to vypadalo! Nevím, proč mě v dílně trpěl. Ale děsně mi pomáhal a jako mistr mě i hodně naučil. Jednou, když mi ohobloval prkno, jsem se ptal: „Co jsem dlužen?“ A on odpověděl: „Když mi do deseti minut řekneš, kolik těch prken potřebuješ do kubíku, tak to máš zadarmo.“ Zkuste si to!

Na Perkách, tam kde ústí spojka z Husova náměstí, byla kolářská dílna pana Kubíka. Tenkrát už moc žebřiňáků a jiných povozů nejezdilo, ale práce bylo pořád dost. Například takovou násadu na lopatu, sekerku, kalač či krompáč jste u žádného z obchodníků nekoupili. A aby to navíc bylo přímo do vaší ruky. To je dnes přímo nesplnitelné. A pan Kubík to uměl udělat. Anebo jste si tam mohli podle své potřeby alespoň vybrat. Mně například udělal násadu na tomahavk. A jak se s ním panečku házelo! Anebo kosiště, to byla věda. A kosilo! Pan Kubík byl potom chvíli ředitelem komunálu a dílna ztratila glanc. Dnes je tam second hand ERIKA.

Na Novém Světě vpravo na rohu ulice Příční měl truhlářskou dílnu pan Kejval. V dílně jsem osobně nikdy nebyl. Pan Kejval dbal na to, aby tam cizí nelezli. Ale pamatuji si, že měl motorku. Dvouválec 350 kubických cm značky Ogar. Tenkrát to byla asi nejmodernější motorka naší výroby. Tu měl málokdo. V proluce mezi zahradami Hejtmánků (dnes Kasalovi) a u Karolky Holmaistrové (dnes Bučkovi) měl složené řezivo. Asi tak 3-4 hromady. Každou tu hromadu 1x za 3 roky překládal. Jednou jsme mu pomáhali. Kdo dnes ví, co to znamená „levou stranou nahoru“. No a na těch hromadách jsme jako kluci sedávali a vedli řeči. Kde je tomu konec. Teď mají kluci „hladítka“.

V ulici Nad Výmolem na levém rohu spojky z Počátecké ulice měl truhlářství pan Tomšík. Dělal se tam fajnový nábytek a jemnější práce. Vstupovalo se tam po schodech z ulice a samotná dílna byla po levé straně. Tam jsem vstoupil až v době, kdy ta dílna už nebyla jeho. Mám za to, že to už byla provozovna družstva Dřevo Humpolec a panovala tam blbá nálada.

To samé v truhlárně pana Žižky. To bylo po pravé straně Popelínské ulice přímo proti cestě kolem zámku. Tam už skoro nebylo ani vidět okny dovnitř. Jednou mě tam někdo pro něco poslal. Vstoupil jsem do tmavého prostoru, kde byla zima, vrčela hoblovačka a u ní pan Žižka s odevzdaným výrazem.

Ono bylo truhlářů víc, a dobrých. Ale raději šli dělat jako dělníci. Tak se měli bezesporu lépe. A opět vyzývám ty, co by můj písemný pokus o zaznamenání všedních dní chtěli rozšířit, ať neváhají a učiní tak. Moje dětství nebylo jen dějinami represí, i když mě to nakonec stálo nemožnost studií. Ale škola není všechno…

Poznámka redakce:

Byla tu ještě na Počátecké ulici dílnička pana Venkrbce. Ten spíš opravoval co se komu porouchalo nebo už špatně sloužilo. Židličky, stolky, nábytek. Můj táta (fotograf) tam často chodil upravovat nějaké dřevěné pomůcky, (kazety, části fotoaparátů, které byla dřevěné apod.). Pan Venkrbec mi také zhotovil loutkové divadlo. Byl to děda Pavla Roučky, známého malíře, jehož práce jsou vystaveny v obrazové galerii Žirovnického zámku.

Ševci

Na levé straně spojky z Havlíčkova náměstí na Hradeckou ulici, nyní na části hotelu Artaban, měl svůj verpánek pan mistr Václavíček, jeden z posledních ševců, co ještě doma dělal svoje řemeslo. Bylo mu špatně rozumět a šly povídačky, že s ním a jeho ženou bydlela i žena proslulého mordýře ze Šumavy. Rozumět mu tedy opravdu moc nebylo. Mluvil nosem. Ale na jeho práci jste se fakt mohli spolehnout. Ale mnohokrát mě poslal domů. A to i v případech, kdy boty nebyly tak beznadějně zničeny. Měl prostě moc zakázek. Tak jsem musel oslovit ševce jiného.

Ale bylo třeba mít štěstí, ostatní měli také své zákazníky a na opravu se muselo čekat. A to se pak chodilo k mistrům, jako byl pan Štěpnička. Ten byl pro tento účel nejbližší. A někdy byla zakázka úspěšně svěřena právě jemu - bydlel totiž hned vedle pana Václavíčka. Ale jinak o panu Štěpničkovi nic nevím. Snad jen to, že jeho kluci zdrhli před režimem na západ, do Austrálie, což jsem obdivoval.

Dalším mistrem byl pan Hůlka. Ten měl svou dílnu na rohu Barvířské ulice. Byl to klidný a vyrovnaný muž, ale zakázky moc nepřijímal. Ale asi i proto, že si řemeslníci museli své zákazníky pečlivě vybírat, aby je lidé „nenaprášili“. Tenkrát měl problém pan Fišer, čamrdář z Babor. Vyráběl ve své dílně přesto, že už nesměl. Vím to. Táta také chodil kolem své dílny se skřípěním zubů.

Syn pana Hůlky se naší redakci jednou ozval a poslal nám svůj životopis, která si můžete přečíst v rubrice Žirovničtí autoři

Pod truhlářstvím pana Veselého, na pravé straně Popelínské ulice, tak trochu pod její úrovní, měl dílničku švec pan Dohnal. Verpánek měl obsazený každý den, ale asi měl moc zákazníků. Kolem verpánku bylo hodně bot, až škrpálů. A na opravu se tam čekalo dost dlouho. Ale dílo bylo vždy kvalitní. Pan Dohnal byl legionářem v Rusku a své názory netajil. Proto měl i problémy s režimem. Hlavně měl ale málo peněz.

Dalším ševcem, za kterým se dalo zajít, byl pan Joza, co bydlel hned nad hrází Hutního rybníka a hned proti němu další mistr jménem … (tak to mi tedy úplně vypadlo). Ti ale byli mimo dosah mého akčního rádiusu. Ještě je ale třeba připomenout pana Zicha na pravé straně Nádražní ulice – proti parku, dále pana Severu s bytem na levé straně Smetanky přímo proti Janžurově vilce, pana Moravu s verpánkem na levé straně Palackého ulice, prakticky třetí chalupa od rohu s ulicí Žižkovou. Vím, že tady ševců, a nejen jich, u nás bylo víc, ale proto to píši jako osnovu a čekám na laskavé doplnění.

Příště nám Blahouš Voharčík bude vyprávět o krejčích, zahradnících, kovářích, malířích a jiných řemeslnících v Žirovnici.

Jak to tenkrát v Žirovnici vypadalo.

Pokračujeme ve výčtu živností a řemesel, které v Žirovnici existovaly ještě ve druhé polovině minulého století.

Krejčí

Krejčího jste si tenkrát také mohli vybrat. A všichni měli co dělat. Konfekce jako taková byla tehdy nové slovo. I způsob odívání. Po válce se hodil každý hadr a z těch mistři tvořili. Ze žirovnických si pamatuji pana Talpu, Vobra, Čecha, Bartáka nebo Valentu. Také paní Novákovou, co šila jen prádlo. Asi jich bylo víc, ale to čeká na doplnění.

Potřeba nás školáků, alespoň většiny, nebyla náročná. Moderní byla co nejvíc vytahaná tepláková bunda a kalhoty, většinou pumpky přešité po tátovi či jiném starším. U holek šaty, sukně, punčochy. Hodně toho doma přešily maminky. Náročnější zbylo na krejčího. A dospěláci chodili ke krejčímu všichni.

Nejvíc se asi šilo u pana Bartáka a u pana Čecha. Pan Barták měl dílnu na rohu Žižkovy ulice a ulice Palackého. A šilo se tam pořád. A zákazníků tam chodilo hodně. Pro nás, potom už starší kluky, šil hlavně kalhoty. Tenkrát letěly roury. Měly úzké nohavice a hodně vysoké manžety. Až 15 centimetrů. A nosili je hlavně páskové. To byli tehdy výstředníci kopírující tak zvané „Vyšehradské jezdce“. Ale šilo se tam všechno. Chodily tam i ženské. A na zkoušku se tam chodilo i třikrát. Nepamatuji si reklamaci. Nebo že by se u Bartáků někdy odpočívalo. Možná, že už tehdy dělali pod tlakem “DRUPA“ Horní Cerekev.

Pan Čech měl dílnu pod pekařstvím pana Čecha v Gottwaldově, nyní Nádražní ulici. Dílna měla okna do ulice a vcházelo se tam vraty. Často se tam muselo čekat. To, když zkoušel šaty na někom jiném.

A zase se vše opakovalo jako u ševců nebo chcete-li obuvníků. Ke krejčím se chodilo také, jak to šlo, když vám některý pro málo času nemohl vyhovět, šli jste za dalším. Zajímavé je, že u všech krejčích to vonělo stejně.

Pan Talpa měl dílnu přímo proti pumpě před sokolovnou. On moc zakázek nepřijímal, spíš jenom ty fajnovější. A těšil se na odchod do penze. A pořád kouřil doutníky. Kam přišel, tam to bylo ještě dlouho cítit. A výrobek od něho přinesený se musel nechat týden větrat. Pan Talpa byl, coby protestant, angažován v církvi českobratrské evangelické jako kurátor. Jako občan se angažoval ve spolku „Drbani“.

Pan Vobr provozoval živnost na pravé straně Fügnerovy ulice. Tak nějak proti současnému tenisovému hřišti. Vím, že to byl fajnový řemeslník s osobním zaměřením na pohodlí v pánských kalhotách a tomto směru měl i dost zákazníků.

Hodně zákazníků měl i pan Valenta. Ten šil v dílně umístěné za svým domkem na pravé straně Smetanky. Ten měl ale pouze své zákazníky. Práci od jiných přijímal jen výjimečně. Ale coby krejčí byl všeobecně znám a uznáván.

V oboru prádla byla známá paní Nováková. Chvíli i pan Novák, její muž, zvaný Košilkář. Z prádla se tam šilo úplně všechno. A vše co do provedení v IA kvalitě. Zvlášť žádané byly pánské košile, vždy s originálním střihem a dámské prádlo na míru s vtipným zdůrazněním ženských předností. Živnost byla na rohu Panské hospody se vstupem směrem k prodejně textilu u Henzlů. Bohužel Panská hospoda byla zbouraná a paní Nováková potom šila pouze pod hlavičkou výrobního družstva DRUPO v Horní Cerekvi.

Zahradníci

Zde je třeba začít otázkou. Pamatuje si ještě někdo, kromě samopěstitelů, jak chutná čerstvě utržená kedlubna či rajče? A ví snad někdo, jakou má ta dovezená zelenina uhlíkovou stopu? A ví snad někdo, čím ji v zahraničí stříkali? V době mého dětství byli v Žirovnici zahradníci dva. Myslím tím mistry. Působili zde zahradníci pan Michálek a pan Juliš.

Pan Michálek provozoval zahradnictví na konci Hradecké ulice a jeho stavby jsou tam dodnes. Byla tam spousta skleníků. Některých i nákladnějších. Byly tam i dílny a bylo tam vidět i více pomocníků. A ještě k tomu patřil sad stromků nad cestou kolem Mlýnského rybníka. A další pozemky kolem. U Michálků jste mohli koupit zeleninu snad všechnu, a to v mimořádné kvalitě. A v dílně, která byla provozována celý rok, vám mimo jiné uvázali třeba svatební kytici či věnec na hřbitov. Dala se tam také objednat výzdoba na různé společenské události. A ta výzdoba byla vždy provedena s uměleckým vkusem. Ono to tam působilo spíš jako rodinný podnik s jakýmsi lidským nábojem. A rychlou a milou obsluhou.

Pan Juliš měl zahradnictví téměř po celé pravé straně Nové ulice. Tehdy tam ovšem byla jen pěšina v trávě a ploty. Domy tam byly jen dva. Ta zahrada mi přišla jaksi poetičtější. Z Palackého ulice jste viděli vilku, kolem ní skleníky a klid. Za vilkou byla dílna. Ale obsluhu jste si museli přivolat. Oni byli Julišovi věčně mezi skleníky, kde pleli či zalévali. Jejich výpěstky byly úplně stejné jako u Michálků. Ale mně se zdálo, jakoby Julišovi byli nějak odevzdáni osudu. Byli takoví smutní. A byli velice zdvořilí. My jsme k nim chodili častěji, protože to bylo o polovinu cesty blíž.

Kováři

Proti staré hasičské zbrojnici z kraje Hradecké ulice byla kovárna pana Němce. Kluky hodně přitahovala. Zvlášť, když mistr či tovaryš hbitě olízl rozžhavené železo nebo ho zkovával. To to syčelo. To bylo páry. A také se tam před kovárnou kovali koně. Tenkrát jich bylo ještě hodně. Jednak je měli ve statku, jednak koně měl každý lepší sedlák či povozník. S koňmi to uměl i pan farář. A jak. V té práci bylo hodně fortelu. A bylo to takové chlapské. U kování byli většinou tři chlapi. Hospodář či kočí, který koně držel. Jeden z pomocníků, který koňovi takovým zvláštním hmatem přidržoval a podpíral kovanou nohu. A sám kovář. Ale někdy jich muselo být i víc. A bylo u toho nutné absolutní soustředění. A fortel. A vevnitř kovárny to byla nádhera. Tak něco jako peklo. A ta práce při kalení. A kování železa samého. Jeden ho nesl rozžhavené v kleštích, položil to na kovadlinu, podle potřeby otáčel. A další do toho mlátil. Nebo mlátili palicemi a tahali za to kleštěmi. Mezi tím se to vodou kalilo. A moc páry, až tam skoro nebylo vidět.

Mimo pana Němce byli v Žirovnici ještě kováři Pánkovi. Ti měli kovárnu na pravé straně Cholunské ulice, tak nějak proti fotoateliéru pana Konáše. A uměli to. Fakt byli machři. Ale do díla si moc koukat nedali. Oni ale podle mého měli širší sortiment. Taková vrata do garáže nebo umělecké mříže. To už byla skoro machrovina. Nebo různá udělátka. Kde si to dneska pořídíte?

Černá řemesla

Přímo proti škole měli dílnu Kesslerovi. Co se tam vyrábělo, to dodnes nevím, ale zato si pamatuji, že tam stávali hlavně motorky z předválečné doby, jako Harley Davidson, Indian DKW a tak podobně. A taky tam občas stálo nějaké spíš vojenské auto. Ale také tam tehdy bydlel nějaký hodně dobrý matematik a ten údajně vymyslel způsob zásobování Žirovnice pitnou vodou poté, co ostatní způsoby, jako třeba vykopané studně, vyšly naprázdno.

Dalším mistrem byl pan Viktor Pfau. Te měl dílnu s nadpisem „Auto, Moto, Velo“. Ta byla v Tyršově ulici proti boční zdi současného městského úřadu. Mně osobně tam centroval přední kolo velocipedu po tátovi, s nímž jsem předtím sjížděl schody na Budíně. A také se tam dávala nabíjet baterie do motorky.

A potom pan Novák. Ten měl dílnu ve dvoře domu, co jsou dnes ordinace obvodních a zubních lékařů. A asi se tam vyrábělo hodně věcí ze železa, protože se tam pohybovalo dost chlapů v montérkách. Ale pro nás kluky byl vstup tabu.

Malíři

Ono zde bylo malířů víc. Ale pro mě byli známí jen dva. Bylo by tedy asi vhodné doplnit k jejich jménům nejen vzpomínky, ale i komentáře.

Pan Hajný měl dílnu za svým domem. Ten byl druhý pod školou na pravé straně Žižkovy ulice. Ta dílna byla veliká – oni byli vlastně dva. Jeho otec a on. Otec pana Hajného byl legionářem v Rusku a byl na to hrdý. Podle naleštěné šavle (šášky) a medailí byl asi důstojníkem. Z Ruska si přinesl tak trochu jiný způsob života. Kromě toho, že byl malířem, byl i dobrým muzikantem. Myslím, že i kapelníkem. Hodně dětí se u něho učilo hrát. Pan Hajný mladší se věnoval hlavně malování bytů. Byl velmi pracovitý a denně byl vidět se svým žebřiňáčkem – objížděl tak zákazníky. Na tom vozíčku měl veškeré nářadí, několik štaflí a kýble barev. Ta jeho práce byla ale i dost dobrodružná. Bylo po válce, elektrické rozvody zanedbané, vedené většinou po vrchu a se špatnou izolací. Pan Hajný zdi nejprve omyl a potom i 3x natíral. Za tu dobu izolace navlhla a většinou v době, kdy válečkoval, to začalo prskat. Prostě kraťáky. Nejprve to blesklo a hned na to šupa. A šel z toho strach. Ale pan Hajný odolával. Talent k hudbě také nezapřel – moc dobře bubnoval. V žirovnických kapelách byl jeho způsob vždy poznat. No a potom, jako ostatní řemeslníci, musel pracovat v komunálu. To už ale nebyl on.

Druhým malířem, co jsem znal, byl pan Hanzal. Dílnu měl ve svém domě pod parkem v Žižkově ulici. Ten se mimo jiné věnoval i lakýrničině. Jeho fládry byly nepřekonatelné a málokdo si dovolil mu konkurovat. Dílo ale většinou dělal u sebe v dílně, kam jste mu ho museli přivézt. Na místě dělal většinou jen zárubně.

Další řemeslníci

Naproti nové budovy školy, kde byl tenkrát lipový park, měl cukrárnu pan Scháněl. Dnes je tam hospoda Vysočina. Schody prostředkem a výloha na obou stranách tam byly úplně stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát byly vždy čisté a plné cukrářských výrobků. A jakých! V prodejně po pravé straně byly stolky a židličky a na nich sedávaly ženské a vnadnými pohyby ochutnávaly dortíčky a kafíčko či čaj. Ale také grog. V prodejně jste byli okamžitě obslouženi cukrářem s přívětivým úsměvem, který byl vždy v bílé a úzkostlivě čisté a naškrobené róbě. Když ženské začaly chodit do práce, začala být prodejna tak trochu opuštěna. Ale ty kremrole, indiáni, věnečky, dortíky a spousta dalších ňamek, ty tam byly pořád. Pro nás kluky tam byly hlavně pocheraje a pendreky. Tři za kačku. A pan Scháněl měl i takovou kárku s nebesy, a s tou po městě rozvážel zmrzlinu. A jezdil s tím i na fotbalové hřiště do Babor nebo i na plovárnu Budín. Zboží z té cukrárny bylo asi i vyhlášené, protože vzadu za prodejnou byla dílna a ta šlapala celý den. Škoda, že už není.

Další žirovnické řemeslníky si pamatuji jen okrajově a čekám, že se někdo přidá a laskavě doplní můj strohý seznam. Na levé straně Žižkovy ulice naproti rohu bývalého Koh-I-Nooru, kde tehdy byly pouze zahrady, měl tiskárnu pan Žižka. Tiskárna byla také proti vchodu do sokolovny, tam tisknul pan Cimler. Naproti váze pana Augustina Rataje, při vjezdu do Nádražní ulice, bylo sklenářství pana Čapka. Předtím tam prý bylo cukrářství pana Cajze. Na pravé straně Počátecké ulice, před posledním domem na křižovatce se Smetankou byla dílna Modes-Robes, zabývající se šitím klobouků. A někde tam prý i byla hospoda Batalion. A také tu byli čalouníci. Jeden na rohu při vjezdu do Hradecké ulice a jeden na ulici Komenského, tam co je dnes prodejna železářství. Potom snad už jen trafiky, a povoznictví pana Smrčky na Smetance.

Blahoslav Voharčík

Obchodníci v Žirovnici III

Pokračování

Na levém rohu dnešního autobusáku, směrem do Počátek, kde nyní podniká paní Vyhnálková, měl krám pan Augustin Rataj. Pamatuji si ho hlavně z říkačky, jejíž část zveřejňuji: „Karel Matějka skákal na bejka, Rataj Augustin – ten chodí jako stín.“ A tak to také bylo. Pan Augustin se chudák tak třepal, že se těžko trefoval moukou do nastaveného pytlíku. Krámek měl sice výlohu, ale byl tmavý. Tmavý pult, tmavé popsané šuplíky na stěně, na pultu velké počítadlo s kasou, váha. A takové ty cukrářské nádobky, co jsou skleněné. Tři a tři nad sebou a v jednom tom oddělení fialky a v jednom oddělení větrové bonbóny. Fialky byly průsvitné bonbony podobné fialkám obdobné barvy a možná i vůně. A hlavně za kačku. Nasypal je plechovou lopatkou do papírového kornoutku, který byl někdy i z novin. Ale ono těch novin tehdá ještě moc nebylo. Do krámku, co já vím, moc lidí nechodilo. Ale pan Augustin Rataj tam byl pořád. Jako by trucoval, ale možná také proto, že čekal, až někdo přijede na váhu, ( jejíž dřevěná budka stála vedle křížku), která ke krámku patřila, a on jeho náklad zváží. To je vážně všechno, na co jsem si vzpomenul. Když zbourali Panskou hospodu, tak z toho udělali mlékárnu.

Přes ulici, směrem na Cholunnou nebo Počátky, byla pod Kotounovými a Markovými lékárna. Ta patřila panu magistru Topinkovi. A patřil mu celý ten dům. Pan Topinka byl tuze vzdělaný člověk. Neměl děti a v té lékárně se vyžíval. A dbal také o perfektní lékárnický interiér. Na pultu mramorová deska, na ní dvoje lékárnické váhy a různá lékárnická udělátka jako misky, hmoždíře, kleštičky, pipety, a tak podobně. Na zdi vzadu i po stranách šuplíky s latinskými nápisy a spoustou lahviček a karaf s bílými vinětami s černým okrajem a tiskem. A pořád něco vážil, míchal, mačkal, foukal. Také vykupoval zmijí jed. Vím to. Moje sestřenice, později profesorka, se zmijí nebála, a tak spolu handlovali. A Eva si dost vydělala. Lékárna měla také výlohu, ale vzadu potřenou tak, že sklo vypadalo jako zamrazené. To, aby nebyli vidět ti, co tam čekají, až jim pan magistr namíchá jejich léky. Za tím účelem byly v lékárně i židličky. Spíš něco jako křesla. Ono se to dneska nezdá, když je na každý druh prášků krabička. Ale tehdy se ještě mnoho prášků přepočítávalo a vážilo ručně. A taky že se s nimi neplýtvalo. Po panu Topinkovi, ještě v době, kdy ve své lékárně dožíval, převzal její provoz můj spolužák Mgr. Jirka Verner.

Hned vedle lékárny bylo pekařství pana Volka a pod ním atelier fotografa pana Konáše. Dovolím si tvrdit, že šlo o uměleckého fotografa s obrovským citem hlavně pro portréty a rodinná fota. Já osobně si myslím, že je pro Žirovnici škoda, že zde podobné zařízení není. Přestože je zde opravdu hodně tomuto umění a řemeslu nakloněných fanoušků a vlastně umělců. Pro fotku podobného charakteru či zaměření, jako měl pan Konáš, se jezdí, nebo má rodina jezdí, až do Pelhřimova.

Na Počátecké ulici před první uličkou doprava, tam kde dnes bydlí rodina pana Poláka, bývalo řeznictví pana Franty Jelínka. Krásnej chlap s věčným erotickým apetitem, dámami obdivovaný a obletovaný. Řemeslo to i to, ovládal dokonale.

Když jste od obchodu pana Augustina Rataje zahnuli doleva, do ulice Nerudova, tak na pravé straně byla asi v prostředku prodejna sportovních potřeb a hraček. Je to snad jediná prodejna, kde se pořád prodává to, pro co byla zřízena. Vedl ji pan Navrátil s paní Navrátilovou. A nám klukům přirostla prodejna k srdci tím, že se tam daly koupit špuntovky. Ale také vzduchovky, práskací kuličky, a třeba „za korunu štěstí“. To byl takový hezky uvázaný balíček, kde jste po velké snaze o otevření našel třeba píšťalku, prstýnek, kamínek nebo taky kus drátu s nápisem „To koukáš na drát!“. A pan Navrátil byl přímo genius v prodeji svého zboží. Tam, když jste šli kupovat třeba lyže, tak jste si klidně domu přinesli vanu. Ale podle mě byl borec v medvědech a v panenkách. Medvědi ve všech velikostech a barvách a panenky mrkací, mluvící, svlíkací, obouvací, s parukami a co váš ještě napadne. A taky měl masky. Papíroví čerti, Mikuláši, psi, medvědi. Inu hračkář.

Hned pod hračkářstvím byl další krámek. Tam své řemeslo provozoval hodinář pan Fiala. A mohli jste si tam klidně i koupit hodiny, ale ten výběr moc velký nebyl. On hlavně spravoval. Sedě za takovým pracovním stolkem, bokem k pultu, na oku zvětšovací zařízení, v ruce pinzetu nebo šroubováček, a opravoval.

V ulici Komenského, těsně před bývalým hotelem U Aunických, v místě, kde je dnes prodejna AZ centrum – Železářství VHZ, bývalo před sedmdesáti lety kadeřnictví pana Heřmánka a drogerie pana Dušty. V té drogerii se dalo koupit veškeré zboží důležité pro domácnost, které mělo nějaký vztah k chemii, a také něco jako kosmetika. Prodavač ale musel být víc zručný než ostatní obchodníci, protože málo toho chemického zboží bylo v obalech, tak jak je tomu dnes. Tak například petrolej nebo louh byly tekutiny, na které jste si museli přinést své nádoby. A pan materialista vám to přelil. Petrolej byl moc důležitý. Lampami se muselo svítit dost často. Nebo louh. I to mýdlo s jelenem bylo totiž dost drahé, a tak si ženské dělaly mýdlo doma. Z tuku a louhu. Ostatně ani toaletních mýdel moc druhů nebylo, navíc byla také drahá. Nás kluky ale nejvíc zajímala síra. Dřevěné uhlí, čilský ledek nebo třeba krystalický jód, aceton anebo travex. To se vždy vážilo a balilo extra. A pan Dušta, když mi to prodával, vždycky šibalsky pomrkával. Ale nikdy mi toho nenavážil moc. Asi věděl proč. A ten krámek, nebo chcete-li, prodejna, nebyl nikdy prázdný. Obsloužit zákazníky bylo složitější, tak se tam víc zdrželi. Představte si, že i barvy se přelévaly. Tak to bych chtěl dneska vidět.

V té samé ulici Komenského, přímo naproti škole, bylo knihkupectví pana Čecha. Šteláře plné knih, a když si chtěl někdo něco koupit a stál o to, tak mu pan Čech poskytl přehledný výcuc. A to vždy. On byl opravdu sečtělý. A vždycky věděl, co má komu nabídnout. A prodával tam gramofonové desky. Aby jim udělal patřičnou reklamu, tak měl venku amplion a vyhrával. Vyhrával většinou po večerech, v době, kdy se korzovalo. To víte, v éře polek, valčíků, budovatelských pochodů musel být ostražitý. Taneční muzika našich tvůrců a muzikantů soudruhům moc neladila. Tehdy frčely třeba písničky ze „Sto dukátů za Juana“ nebo tvorba Jaroslava Ježka. Ovšem někdy, když byl vzduch čistý, tam piánko zazněly i věci Benny Goodmana, Louise Armstronga či Raye Charlese. To se potom ti, co korzovali, zastavovali a poslouchali. Ale to víte, hned potom následoval nějaký budovatelský pochod nebo estrádní písničky pro radost. Na panu Čechovi se mi líbila skutečnost, že ač malého vzrůstu, nikdy na něm nebyl znát nějaký mindrák. A když šel s paní Čechovou, která byla vyšší normálně, a ještě si vzala podpatky a klobouček, šel jak Napoleon po vyhrané bitvě. Pro mě byl určitě zajímavější.

Naproti Panské hospodě, přes ulici, byla prodejna textilu a koberců (tehdy se ještě neříkalo podlahových krytin) pana Henzla a jeho paní. Oba byli pro mě jaksi nenápadní, a tak je na každém, kdo o to má zájem, aby si vědomosti individuálně doplnil. Pokud jde o mě, mám tuto budovu navždy spojenou s rekordní urinací Hapesa.

Při ústí ulice Dláždění do ulice Branka byl rohový dům pana Kosmy. V době, kdy jsem kolem něj chodil, tam byl obchod textilem. Ale nezdálo se, že by se v něm ještě prodávalo. Jen za výlohou byly vystaveny role látek, pro mě až exotického vzhledu. A asi také hodně drahých. Ovšem pana Kosmu si pamatuji už jako šéfa uhelných skladů ve Stojčíně.

Přes zahradu napravo byla trafika pana Veselého. Bylo tam všechno od tabáku, dále noviny, časopisy, knížky, pohledy a psací potřeby. Ale když jsem tam vstoupil, nikdy jsem pana Veselého neviděl. On nečekaně vykoukl z jiného místa, než jsem čekal, a já se vždy lekl.

A přímo naproti bylo řeznictví. Kdo to provozoval, to už dnes nevím. Ale bylo to na území areálu pana Pokorného. A lehával tam obrovský bílý pes. Jednou, když jsem si tam šel koupit jitrnici, jsem nechal otevřené dveře, ten pes vlítl do krámu a jedním hltem sežral vše, co bylo na pultu.

Blahouš Voharčík

Obchody v Žirovnici II

Vzpomíná Blahouš Voharčík

Podle mě za nejvýstavnější krám byl obchod pana Tábora. Prodávalo se tam všechno potravinářské zboží. Samotná stavba mě vždy fascinovala. Jde o mimořádně povedenou stavbu v secesním slohu ve stylu architekta Kotěry. Ale neberte to vážně. Mě jako kluka nejvíc zajímaly kolejky až na chodník. Představte si, obchod se naskladňoval vozíkem na kolejkách. To jsem jakživ neviděl, a to ani za celou svoji třicetiletou inspektorskou kariéru. Pro mě je to unikát. A je jenom v Žirovnici. V krámu většinou prodávala paní Táborová. Na můj vkus tak trochu metr, ale vždy úslužná. Jednou, když tam prodával pan Tábor a za pultem mu pomáhal učeň Jarda, jsem, coby třetí v řadě kupujících, slyšel zajímavou obchodní konverzaci. Před pult přicházela paní poštmistrová Říhová. A už když byla asi na metr od pana Tábora, pan Tábor hlaholil: „Jaká čest, co si račte přát milostivá paní. Služebníček. Račte se rozhlédnout…Do prdele, kde je ten kluk… Máme pro vás připraveno to nejlepší zboží… Hergot bábo, pošli mi sem toho zasranýho kluka… Máte již vybráno? Služebníček…“ A další příval lichotek. Nakonec se prodej uskutečnil, načež pan Tábor oběhl pult a v předklonu a zcela odevzdaně otevíral paní Říhové dveře a velice zdvořile ji vyzýval k dalšímu nákupu.

Pod Táborem byl obchod s obuví. Bydleli tem Tetivovi, ale kdo byl tehdá za pultem, to si už nepamatuji. u Bati prodávala dlouho paní Michálková. Nikdy jsem tam nebyl. U nás se vždy boty dědily. Ale často jsem tam koukal do výlohy. Tenkrát byly polobotky na dětech nezvyklé. Ale mě to k nim nějak táhlo. Ty nejlevnější byly za 110 Kčs. Byly kožené, šněrovací a prostředkem nártu byl vylisován jakýsi proužek. Potom tam byly tak zvané „traktory“. Byly jakoby z hroší kůže a podražené vysokou gumou jako ze zadního kola traktoru. Ty stály 180 Kčs. A když si je pásci (tehdejší název výstředníka) nechali ještě více podrazit a vyklepat špičku, měli tak zvané „reformy“. A potom „maďarky“, ty stály celých 300 Kčs. Byly z krásné ušlechtilé kůže, špičky se daly vyklepat, podrážky byly široce obšité ozdobným okrajem a ty nejlepší byly na „vysoké podezdívce“. V souvislosti s dále uvedeným obchodem pana Rataje mě mimoděk napadá tehdy často pásky zpívaná písnička: „Helou, botičky do špičky, helou sako do flaštičky, helou anglický trávníček, helou tříčtvrtní svrchníček, helou figuru celou, figurku celou dneska s sebou mám (… dnes si udělám).“ Potom už jenom sandály, a tak zvané „křusky“. Jo a později ještě plátěnky a taky kecky. Ale tenkrát jsme my, děti, v létě chodily bosy. Víte, kolikrát jsem měl ukopnutej palec?

Pod Tetivovým obchodem byl obchod se zeleninou pana Dvořáka. Pan Dvořák byl obětavý obchodník, zvlášť na ženské, a zboží u něj bylo vždy čerstvé. A aby taky ne. Nakupoval u zahradníků Michálka a Juliše. Ale nás kluky zajímaly nejvíc jeho melouny a láčenky. Meloun byl za kačku, tedy ten ukrojený měsíček. A ty rychlokvašky byly světové. Naproti toho krámu byla lavička, protože tam byla zastávka autobusu. U ní odpadkový koš. A ten byl plný kůrek od melounů. Lidi, těch vos! A okurky nám dával pan Dvořák takovým dřevěným udělátkem. Kus za kačku. A přímo do ruky. A nemyslete si, žádné malé. Lák z těch okurek jsme pili zadarmo – ten nám ale nosil jeho vnuk Meloun. Meloun snad žije dodnes v Austrálii.

Pod zeleninou pana Dvořáka byla prodejna textilu a oděvů pana Rataje. Dovnitř jsem vstoupil až v roce 1955, když mi maminka vybírala a kupovala oblek do tanečních. Tehdy se nosilo dvouřadé sako, tak abych jako student zapadl. Perfektní výběr, kabinka, zrcadlo, odborné posouzení, lichotky. Prostě něco! Připadal jsem si jako už dospělý. Ti Ratajovi, když šli, tak něco šlo. Pečlivě upraveni, noblesa. Na tom obchodě mě ale upoutala jiná historka. Ten obchod měl dvě výlohy a mezi nimi vchod. V té vrchní výloze bylo vždy několik figurín v různých polohách oblečených do toho nejmodernějšího. To samozřejmě přitahovalo pozornost. Zvlášť tu ženskou. No a Jarda Ratajů, jejich syn, o hodně starší než já, se domluvil se staršíma klukama, z nichž jeden, jsa oblečen jako nejmodernější elegán a patřičně nalíčen, tam figuroval a číhal, až ho začnou ženské očumovat. A pak se pohnul. To jste měli vidět. Jako když hodí mezi slepice granát. Škoda, že už se tam móda neprodává. Na zeleninu do výlohy čumí jen málokdo.

Na té pravé straně náměstí už zbývá jen cukrářství pana Mareše. To bylo přes ulici, tam co je dneska Flop. Mělo skleněnou výlohu se zádveřím, kde se dalo schovat před deštěm a v noci kouřit. A taky se tam na tom rohu scházela spousta korzujících a diskutujících. Korzování od Marešovny k sokolovně bylo tehdy děsně v módě. Mně přišlo spíš jako módní přehlídka. Za tou výlohou byla spousta sladkých výrobků, pro nás žáky osmileté střední školy až na výjimky nedostupných. A taky výborná zmrzlina – ta byla nedostižná. A hlavně jsme na ni tu kačku vždy sehnali. Další zajímavostí je, že pan Mareš měl krásnou manželku. Jo, a dělal u něj Jarda Stehlík a motal se tam jakýsi pan Culek. Ten u nás také párkrát spal, ale potom ho začali hledat a už jsem ho nikdy neviděl. Jen mi jednou táta ukázal pozdrav z Austrálie, ale byla na něm z důvodu konspirace jiná adresa. A taky vím, že pan Mareš začal stavět výrobnu na cukrovinky ve Stojčíně, ale už ji nedokončil.

A nyní na stranu levou. Hned na rohu pod kostelem byl obchod pana Matějky (dnes drogerie). Tam jste dostali koupit úplně všechno. Od mouky, cukru, až po švih na bič či hrábílko na koně, nebo chcete-li hřebelec. Pan Matějka byl nefalšovaný vzorný kupec vybraného počínání a zdvořilostních frází. Nejčastěji používal slova „je libo“. Pamatuji si to hlavně proto, že prý moje žena, když byla malinká, se ptala maminky po nákupu u Matějků: „Maminko, plosím, čo je to jelibo?“ Těžko prý jí to vysvětlili. Nic víc k tomu obchodu nemohu dodat.

No a potom už na náměstí zbývá z obchodů jen Konzum (tak jsme tam říkali). Tam už se mluvilo jinak. Ono to tam bylo tak nějak socializované. A tatínek říkal, že to je družstvo a že je to teda jen pro členy. To víte, ale ze zvědavosti jsem tam také vlezl. Prodával tam tehdá pan Šamal. Tedy žádné je libo či račte, žádné lichotky, ale obsluha rychlá a vzorná. To ostatní, co tam vzniklo po zbourání hostince U Jelínků na náměstí, vyrostlo už v jiné době. (Hostinec u Jelínků na náměstí byl „U Amálky a hostinec u Jelínků v Baborách byl „U Barušky“.)

Pokračování Blahoušova vyprávění zase někdy příště

Obchodníci v Žirovnici

Popisuji stav a děje v Žirovnici asi před sedmdesáti lety, to jest v „krámech“, kde většinou ještě prodávali jejich majitelé, i když už to byla třeba Jednota nebo Pramen. Asi se tu nepodaří popsat všechno. Tak připomínám, že jde o mé vlastní vzpomínky a zkušenosti.- Blahouš Voharčík.

Když stojíte u kostela a díváte se z kopce dolů, bývaly tam po pravé straně následující obchody. Pod Panskou hospodou a budovou pana Emra měl obchod pan Tábor. Pod ním byl obchod s nápisem „Baťa“. Tam bydleli Tetivovi. Pod ním zelenina pana Dvořáka. A hned pod ní obchod s textilem pana Rataje. Potom budova masny a pod ní Komenského ulice. A na jejím rohu cukrárna pana Mareše. Potom byla pošta a pod ní zbořeniště ohrazené plechovým plotem. Tomu zbořeništi jsme říkali „Náckovna“. Prý tam někdy bydlel nějaký Germán, nebo co. Potom až dolů ke krajní stoce už žádný obchod nebyl.

Z druhé strany hned pod kostelem byl obchod pana Matějky, řeznictví U Pokorných a přes ulici ob dům byl tak zvaný Konzum. Přesné názvy prostě neznám, ale vím, že nápisy na těch obchodech byly jiné. Ještě se tam nacházela prodejna masa, kde prodával pan Čadek. Dole, kde stojí teď hotel Artaban byla prodejna Jednoty.

Pokud jde o další obchody, tak těch bylo více v ulici Komenského, kde směrem od náměstí po levé straně byla drogerie pana Dušty a po pravé straně tehdy úplně nová NARPA. Ta byla přímo proti škole. Ob chalupu pana Kříže a Kesslera bylo knihkupectví pana Čecha a pak cukrárna pana Scháněla.

Na levém rohu dnešního autobusáku byl obchod pana Augustina Rataje, ke kterému patřila ještě váha, co byla pod křížkem na rozcestí mezi Počáteckou a Nádražní ulicí. Když jste směrem od kostela za váhou zahnuli do ulice doleva, tak na pravé straně byly hračky pana Navrátila a hned pod nimi hodinářství, kde vám posloužil pan Fiala. Potom byly v Žirovnici ještě další obchody, ale ty patřily třeba pekařům, řezníkům, a tak podobně. Dlužno připomenout mlékárnu. Ta byla v tehdejší Gottwaldově (dnes Nádražní) ulici, co potom bydlel pan Valda Pokorný. Abych nezapomněl. Proti Panské hospodě byla velká prodejna textilu pana Henzla a v ulici Branka textil pana Kosmy, zvaného Milionek.

Pokud jde o nás, zákazníky, chodili jsme všude pořád ještě v přesvědčení, že všem musíme dát vydělat. Nakupování ale mělo jeden velký problém. Tehdy se nakupovalo na lístky. Zboží občas chybělo, a tak se stály fronty. Jednu z nich popíšu. Jeden z prvních obchodů, které se denně otevíraly, byla mlékárna. Chodilo se tam většinou ještě za tmy, a vždy se tam stála fronta. Někdy až ke krámku pana Čecha. Představte si frontu lidí s konvičkami v ruce, se zmrzlou nudlí u nosu a mlčící. Jen čekání a občas krok. Když už jste vstoupili do vymrzlé prodejny, podali jste paní Kašparů lístky. Ona si odstřihla příslušný dílek a šoufkem z hliníkové konve nabírala po čtvrťácích mléko a vlévala ho do vaší konvičky. Tedy čtvrt litru na osobu. A když jste měli lístek a zájem, tak osminku másla. Pak jste zaplatili a vypadli. A tak to bylo denně. Už tehdy kvetla šedá ekonomika. Pokud vám váš podíl nestačil, šli jste pro mléko jinam, kde jste lístky nemuseli mít. On ale tehdy existoval i tzv. volný trh, ale tam to bylo o hodně dražší. Na to tenkrát málokdo měl. A když měl, tak ho hned někdo sledoval.

71 let prom. ped. Jaroslava Hlinky

(*7. 2. 1954 v Žirovnici)

držitele Medaile O. Koutského za zásluhy o rozvoj pražského volejbalu. Akademického reprezentanta ČSSR - trojnásobného vítěze mezinárodního turnaje akademiků o Pohár 17. listopadu v Praze. Hráče Techniky a Tesly Brno, Dukly Liberec (dvojnásobného mistra ČSSR a vítěze PMEZ 1976), VŠ Praha, RH Praha, Lokomotivy Nymburk a německého Marktredwitz. Dlouholetého trenéra kadetek, juniorek a žen Tatranu Střešovice, s kadetkami Mistr ČR 1997. 

S volejbalem začínal ve 12 letech ve Slavoji Žirovnice zásluhou tělocvikáře na ZŠ a současně trenéra žáků ve Slavoji Josefa Machovského - duše žirovnického volejbalu. V rámci studia na průmyslovce v Brně hrál DL za Slavoj Juliánov (trenér Milan Čarvaš), po maturitě zahájil studium na VUT Brno, hrál 2. ligu za místní Techniku (trenér Osvald Flejšinger) a krátce 1. ligu za Teslu (trenér Luboš Dokoupil).

Po přerušení VŠ studia byl v prosinci 1974 povolán na vojnu do Dukly Liberec, se kterou získal v letech 1975 a 1976 tituly Mistra ČSSR a v roce 1976 vítězství v PMEZ (trenéři Karel Paulus a Josef Smolka st.). Ještě ve vojenské uniformě složil přijímačky na FTVS UK a po dobu VŠ studia v Praze byl hráčem SVS MŠ při VŠ Praha (trenéři Milan Pospíšil, Ivo Kunz). Od spoluhráče Zdeňka Pommera st. zde získal dodnes platnou přezdívku „Puk“. V letech 1977-79 si „odskočil“ do RH Praha, se kterou získal 4. místo v roce 1978 (trenér Milan Vápenka), titul vicemistra ČSSR a 3. místo ve Final four PVP v roce 1979 (trenér Zdeněk Groessl). Následoval návrat a tři sezony ve VŠ Praha se 3. místem v roce 1981 a dvojicí 2. míst v následujících dvou letech (trenéři Josef Vojík, Marcel Staša). Další 3 sezony 1983-86 oblékal dres Lokomotivy Nymburk s nejlepším 6. místem v EXL ročníku 1984/85. Spolu se Zdeňkem Haníkem byli hrajícími asistenty trenéra Oty Blažka, který jim svěřil přípravu družstva a tým v soutěži jen koučoval.
S vrcholovým volejbalem se rozloučil v německém VfB Marktredwitz, za který hrál do roku 1989 druhou nejvyšší soutěž a ve věku 34 let se stal mistrem Německa kategorie veteránů. Rád vzpomíná na turnaje v Dřevěnici, kam dlouhá léta s oblibou jezdil a několikrát vyhrál.

Již v době vojenské služby v Liberci oblékal dres mužů ČSSR „B“ se startem v několika mezistátních utkáních. V letech 1976-82 byl členem akademické reprezentace ČSSR, které pomohl vybojovat 3 prvenství a dvě 2. místa na prestižním mezinárodním turnaji o Pohár 17. listopadu, pořádaném v rámci Mezinárodního dne studentstva v Praze.

Po ukončení hráčské kariéry v Německu v roce 1989 se začal věnovat podnikání. V polovině 90. let začal trénovat mladé volejbalistky Tatranu Střešovice, se kterými získal v roce titul Mistra ČR v kategorii kadetek a o rok později 2. místo v kategorii juniorek. Stejný kolektiv hráček následně vedl v 1. lize žen s postupem do EXL již v první sezoně. Po sestupu družstva, tvořenému hráčkami bez potřebných zkušeností si dal trenérský time-out, ale již po dvou letech se vrátil k práci s mládeží v Tatranu a dalších 5 let vedl v DL tým juniorek.

Řadu let spolupracuje s vedením PVS při organizování předvánočních setkání jubilantů PVS z řad osobností pražského volejbalu v hotelu Questenberk na Pohořelci, jehož je majitelem. 

Vynikajícím lékařem byl oceněn Jaroslav Maxmilián Kašparů

Bylo uděleno ocenění „Vynikající lékař Pelhřimovska“. Tato prestižní cena, kterou již tradičně vyhlašuje Okresní sdružení České lékařské komory, si klade za cíl ocenit lékaře, kteří významně přispěli k rozvoji medicíny v regionu, nebo jej obohatili svými činy a odbornými znalostmi.

Pro rok 2024 byl tímto oceněním poctěn prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD, dr.h.c., ICEAH, jehož mimořádná profesní i osobní dráha se stala inspirací pro celé lékařské společenství.

V emotivním děkovném projevu prof. Kašparů vzpomínal na své začátky v pelhřimovské nemocnici před více než padesáti lety, kdy se ucházel o místo psychiatra. S vděčností zmínil rozhodnutí tehdejšího primáře Karla Kally, který jej přijal při pohovoru se slovy „Bereme ho, v pondělí nástup“. „Bylo to rozhodnutí, které mi přineslo půl století spokojeného života,“ řekl profesor. Své poděkování věnoval i své manželce, kterou v žertu označil za spolupracovnici ve své celoživotní „psychiatrické misi“. S charakteristickým nadhledem a humorem dodal: „Babička říkávala, že i motyka občas vystřelí, a tak jsem já, sólista, našel své místo v týmu.“

Profesor Kašparů má za sebou obdivuhodnou kariéru. Po původním studiu stomatologie, kterou absolvoval na Univerzitě Karlově, pokračoval ve všeobecném lékařství na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Následně se specializoval na psychiatrii, kde získal atestace z obecné i dětské a dorostové psychiatrie. Své vzdělání dále rozšiřoval v oblastech psychosomatiky, psychoterapie a hypnoterapie, kde získal i titul PhD. Jeho akademické aktivity zahrnují také pedagogiku, etiku a teologii, což svědčí o jeho mimořádném rozhledu. Publikoval přes třicet knih, z nichž některé byly přeloženy do cizích jazyků. Jeho literární tvorba spojuje témata medicínská i duchovní, což odráží šíři jeho zájmů a schopnost propojit různé aspekty lidského života.

Vedle své lékařské praxe působil také jako soudní znalec, byl členem Rady České televize a aktivně se zapojuje do vzdělávání budoucích lékařů. Jeho přednášky v rámci Kempu mediků, kterou organizuje Nemocnice Pelhřimov, jsou vysoce ceněny. Rovněž působí jako birituální kněz a jeho duchovní činnost je nedílnou součástí jeho osobního i profesního života.

Ocenění „Vynikající lékař Pelhřimovska“ tak nejen vzdalo hold jedinečné profesní dráze prof. Kašparů, ale zároveň připomnělo, jak zásadní je spojení odbornosti, lidskosti a humoru v každodenní práci lékaře.

Babička mi jednou říkala, že její dcera, tedy moje matka, šla v květnu 1945 ze školy. U lihovaru ji zastavili ruští vojáci ( nebo jeden , to už nevím ) a chtěli po ní, aby jim dala svoje hodinky. Bylo jí 11 let, hodinky už měla. Samozřejmě hodinky jim odmítla dát, nevím k čemu tam došlo, ale utekla jim domů, což je nějakých 250 metrů. Doma z toho musel být pěkný poprask. 

MM

Pokud by chtěl někdo na ty vstupy reagovat, může svůj názor poslat na adresu:

milos.konas@tiscali.cz   zveřejnění a anonymita zaručeny.