Webmaster  Žirovnických Ohlasů - Jan Medek, Jindřichův Hradec, medek@epika.cz,  608 820 546

Pokud by chtěl někdo na tyto stránky reagovat, může svůj názor poslat na adresu:

milos.konas@tiscali.cz   zpráva dojde jako anonymní!!    

Krátké shrnutí ze 70. rady města Žirovnice konané 11. 2. 2026:

Bytové záležitosti, majetek a pronájmy, zubní ordinace na MěÚ, oprava komunikace U Továrny, školství, výroční zpráva a územní plán.

Schválili jsme prodloužení nájemních smluv u městských bytů (od 1. 3. 2026 na 1 rok).

Schválili jsme pronájem nebytového prostoru v domě č.p. 449 (Palackého – suterén).

Schválili jsme uzavření nájemní smlouvy na pronájem nebytového prostoru v budově MěÚ  – zubní ordinace.

Schválili jsme uzavření smlouvy o dílo na akci „Stavební úpravy části Městského úřadu na zubní ordinaci“.

Schválili jsme uzavření smlouvy o dílo na akci „OPRAVA MK U TOVÁRNY Žirovnice“ (I. etapa).

Vzali jsme na vědomí projektovou dokumentaci „Rekonstrukce tělocvičny a vybudování vrátnice v ZŠ a MŠ Žirovnice“.

Vzali jsme na vědomí výroční zprávu dle zákona č. 106/1999 Sb. za rok 2025.

Vzali jsme na vědomí informace o podaných námitkách po veřejném projednání změny č. 1 Územního plánu.

Radek Vopravil - starosta

Dnešní odpoledne na základní škole patří zápisu do první třídy.

Děti přicházejí s rodiči – některé nadšené a usměvavé, jiné trochu nesmělé, ale všechny zvědavé.

Do organizace se opět zapojují deváťáci. Pomáhají dětem s úkoly, povzbuzují je a vytvářejí příjemnou atmosféru, díky které se i ti nejmenší rychle uvolňují. Je radost sledovat, jak starší žáci přirozeně podporují budoucí prvňáčky.

Radek Vopravil     4.2.2026

Dnes proběhl kontrolní den u návesního rybníka ve Stranné. Práce postupují dobře – aktuálně se vyváží sediment a během příštího týdne by mělo být hotovo.

Následovat bude zpevnění hráze kamenem. Jakmile nám to počasí dovolí, pustíme se také do betonáže přelivu a výpustného objektu. Celá akce by měla být dokončena do konce května.

Radek Vopravil       30.1.2026

Krátké shrnutí z 69. rady města Žirovnice konané 26. 1. 2026:

▶️ Majetkové záležitosti, pozemky, nájemné, investice, lesní hospodářství, doprava a příprava dalších projektů města.

▶️ Vzali jsme na vědomí jednání se společností ČEPRO o převodu pozemků v Žirovnici.

▶️ Schválili jsme navýšení nájemného a pachtovného o míru inflace u smluv s inflační doložkou s platností od 1. 1. 2026.

▶️ Doporučili jsme zastupitelstvu směny několika pozemků.

▶️Schválili jsme zveřejnění záměru pronájmu nebytového prostoru v budově městského úřadu.

▶️Schválili jsme uzavření smlouvy o dílo na stavební práce v ATC Panistávka.

▶️Vzali jsme na vědomí informace o přípravě stomatologické ordinace a zahájily výběrové řízeni na dodavatele stavebních prací.

▶️Schválili jsme uzavření smluv na pěstební a lesnické práce na městském lesním majetku.

▶️Schválili jsme zadávací dokumentaci na akci „Oprava vodojemu Žirovnice“ a vypsání výběrového řízení na opravu komunikace  U Továrny.

        Radek Vopravil - starosta

Dnes jsem se zúčastnil valné hromady Sboru dobrovolných hasičů v Cholunné, kde proběhla také volba nového výboru.

Zároveň jsem měl tu čest za SDH Žirovnice předat panu Jiřímu Červenkovi čestné uznání sboru,a spojit toto ocenění s gratulací k jeho krásnému jubileu 75 let. Medaili okrsku za příkladnou práci mu předal starosta okrsku pan František Kadlec .

Radek Vopravil  16.1.02026

Krátké shrnutí z 68. rady města Žirovnice konané 12. 1. 2026:

Bytové záležitosti, nebytové prostory, spolupráce, investice, ceny služeb, odpadové hospodářství a příprava stomatologické ordinace.

Schválili jsme prodloužení nájemních smluv u několika městských bytů a ukončení jednoho nájmu dohodou.

Schválili jsme zveřejnění záměru pronájmu nebytového prostoru v domě na ulici Palackého.

Schválili jsme uzavření smlouvy o partnerství k projektu „Propojování vodárenských soustav – opatření 19“.

Schválili jsme objednávku na opravu střechy sociálního zařízení v ATC Panistávka.

Schválili jsme ponechání ceny pro podnikatelské subjekty za zapojení do systému komunálního odpadu pro rok 2026 na úrovni roku 2025.

Schválili jsme cenu oběda ve Vývařovně ve výši 114 Kč vč. DPH s platností od 1. 3. 2026.

Vzali jsme na vědomí informace o přípravě stomatologické ordinace

Vzali jsme na vědomí informace k majetkovým záležitostem města a nabídky na stavební práce v ATC Panistávka.

Radek Vopravil starosta

Dnes jsem se zúčastnil valné hromady SDH Žirovnice, kde jsme hodnotili uplynulý rok a hlasovali o obsazení funkcí ve sboru.

Moc mě potěšilo, kolik mladých členů má chuť převzít odpovědnost a zapojit se do vedení. Taková energie a odhodlání jsou základem pro budoucnost dobrovolných hasičů.

Po 16 letech ve funkci starosty sboru mohu říct, že to byly příjemné roky plné spolupráce, přátelství a skvělých zážitků.

Nově zvolené starostce Petra Přibylová přeji hodně úspěchů.

Radek Vopravil - starosta  (10.1. 2026)

Rozpočet města Žirovnice na rok 2026

Rozpočet je na výdajové straně sestaven ve výši téměř 120 milionů korun. I v roce 2026 nás tak čeká celá řada investic a oprav, které postupně zlepší stav městského majetku i prostředí, ve kterém žijeme. 

Radek Vopravil - starosta

·Stavební bytové družstvo nabízí byty v novostavbě

Nabízíme k prodeji 36 nových bytů v Žirovnici! Vybírat můžete od velikosti 1+kk do 3+kk. Financovat lze hypotečním úvěrem či přes družstevní financování.

K znaku města Žirovnice

Třešti, která má stejný městský znak jako Žirovnice, udělil znak sám František Josef II. roku 1902 a to velmi pravděpodobně na základě žádosti tehdejšího vedení města. Ono by bylo přinejmenším divné, kdyby se císař sám rozhodl udělit znak malé obci kdesi v Čechách, resp. na Moravě...Třešt' má tedy znak města odvozený, resp. kopírující erb rodu Vencelíků z Vrchovišt' oficiálně "posvěcený" a to platí dodnes. 

 Jiná je situace u nás v Žirovnici. Ani Šternberkové, ani městští úředníci nikdy nikoho nežádali o udělení znaku města Žirovnice. Někdy v polovině 19. století, snad v době povýšení Žirovnice na město měla městská rada  pečet'. Pečet' se určitě používala i dřív, ale snad byla Šternberská. Jisté je, že na této pečeti asi z poloviny 19. století byl erb Vencelíků. Proč zrovna erb Vencelíků? Nejspíš proto, že tehdejší měšt'ané znali přínos Vencelíků pro Žirovnici a sami se tak rozhodli. Město ale v polovině 19. století URČITĚ žádný znak nemělo. Zdá se, že tato situace trvala až do roku 1910. Když Šternberkové panství Žirovnice prodali, žirovnická obec potřebovala - už z úředních důvodů i pro representaci - znak. Přejala jej tedy z městské pečetě. Bralo se to tak nějak automaticky, ostatně podobně se to udělalo i v několika dalších obcích v Čechách, kde městský znak se jednoduše odvodil z městské pečetě.

Tady jen musím připomenout, že pečet' byla velice důležitou součástí života obcí, bez ní se v podstatě neobešel žádný úřední dokument . Pečetě jsou známé už staletí. Bez městského znaku se ale každá obec ve vrchnostenské správě ( do roku 1848 ) klidně obešla. 

Ani žirovničtí měšt'ané, kteří k tomu neměli právo, ani žirovničtí radní toto právo mající NIKDY NIKOHO nežádali o udělení znaku města. Brzo po koupi panství žirovnického  začala 1. světová válka a nastaly jiné starosti. Po vzniku republiky podobně. Mezitím se v povědomí ustálilo, že znak města je odvozen, resp. je totožný s erbem Vencelíků. Tak je to dodnes. Tento znak ale historicky nikdy nikým nebyl oficiálně schválen a přesto se vydává za oficiální a pokud tomu dobře rozumím, je tak veden i v Podkomisi pro heraldiku a vexilologii PČR. S. Kasík ve svých publikacích píše, že takových znaků je víc, takže Žirovnice není sama. Toto je od základu ( nejspíš od pol. 19. století ) špatně a kdyby Třešt' chtěla, lehce nás donutí našeho znaku se vzdát, protože jej používáme od začátku v podstatě svévolně. Naštěstí se v Třešti nikdo , komu by náš znak vadil, dosud nenašel. 

Nárok na znak stříbrného jednorožce v modrém poli má tedy zcela jednoznačně Třešt'. 

Pokud by se touto situací začal někdo hloubkově a historicky zabývat, stojíme na velmi tenkém ledě a byli bychom prohrávajícími. 

 Stan.  Kasík navrhuje, aby se touto věcí začal Městský úřad zabývat  a nejjednodušší by bylo změnit barvu jednorožce na např. zlatou ( žlutou). Opět - nejde to udělat jen "dohodou mezi radními", muselo by se žádat, ale je téměř 100% jistota, že by nám PPHV PČR tuto změnu schválil. Sám Stanislav Kasík jako jejich odborný poradce  by byl pro. 

 MIlan Morava

 Z podrobnějších dostupných zdrojů vyplývá,  že uvazovana dálnice Plzeň - Jihlava povede hned vedle Žirovnice,  a to mezi tzv. Panskou strání a rybníkem Vitikrom přes cestu do Hájku kolem rybářů nahoru do kopce a v Počátkach přeruší známou alej na Volmanec.  Oproti původnímu odhadu bude za Počatkami pokračovat na straně Kateřinek a Dolní Ves. bude obcházet z pravé strany ve směru na Jihlavu stejně, jako tomu bude v případě Horní Cerekve.  

Ještě nic nezačalo,  ale v hovorech už tato záležitost budí emoce.  

 M. Petrů  

Naivní malíř Josef Bouchal daroval své dva obrazy s náboženskou tematikou jindřichohradeckému kostelu svaté Kateřiny.

Místní žirovnický umělec pan Josef Bouchal obohatil kulturní dědictví regionu o dvě nová díla. Na přání bratra Tomáše vytvořil obrazy, které budou umístěny v kostele sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci. Jeden z nich je věrná kopie starobylé ikony sv. Kateřiny, patronky kostela. 

Na Bouchalových rybníčkách přibyl nový Mariánský sloup se zvonem. 

Reportérka Sára Nováková - vnučka Jaroslava Drobného 

Známá herečka Iva Janžurová,  žirovnická rodačka, jejíž jméno je spjato s  mnoha významnými rolemi v českém filmu a divadle, se rozhodla uzavřít jednu ze svých nejdelších životních kapitol. Janžurová svým nezaměnitelným hereckým projevem oslovila několik generací. Nyní opouští svět aktivní tvorby. Její odchod z jeviště je pro mnohé nečekaný.  

Janžurová  nedávno navštívila výstavu Zahrada Vysočiny na žirovnickém zámku.

CO SE NIKAM NEVEŠLO - nová kniha Blahoslava Voharčíka.

K pětasedmdesátinám žirovnického rodáka 

MAXE KAŠPARŮ 

V Pelhřimovském deníku s ním najdete podrobný a dlouhý rozhovor.

Pětasedmdesátiletý psychiatr Jaroslav Maximilián Kašparů má za sebou obrovské množství zkušeností nejen jako lékař, ale i jako soudní znalec, kněz, spisovatel, učitel, hypnotizér a člen ochotnického divadla. Zažil dobu, kdy se pacientům dávaly elektrošoky zaživa, ordinoval v kostele, vedl jeden porod v hypnóze, jako soudní znalec dělal posudek na heparinového vraha Zelenku. Také je rekordmanem, a to díky největšímu počtu vysokoškolských titulů. „Psychiatrie je v podstatě taková zpovědnice,“ říká Kašparů, když se ohlíží za své dlouholeté působení v různých oborech.    

Max Kašparů je jednou z nejvýraznějších postav českého veřejného prostoru na pomezí medicíny, spirituality a humanitních věd. Řeckokatolický kněz, psychiatr, soudní znalec a pedagog Jaroslav Maxmilián Kašparů je známý schopností spojovat klinickou zkušenost s hlubokou reflexí lidské psychiky, víry a odpovědnosti. Dlouhodobě působí jako soudní znalec v oboru psychiatrie, kde se věnuje zejména posuzování duševního stavu a morální odpovědnosti člověka. Je autorem více než tří desítek knih s duchovní a etickou tematikou, z nichž řada oslovila i zahraniční publikum. Vystudoval medicínu, psychiatrii, teologii i pedagogiku a patří k nejvzdělanějším osobnostem české akademické scény. V roce 2012 byl zapsán do České knihy rekordů jako držitel nejvyššího počtu vysokoškolských titulů. Ve své práci dlouhodobě upozorňuje na význam svědomí, osobní zralosti a vnitřní svobody. Respekt si získal nejen odborností, ale i schopností mluvit o složitých tématech srozumitelně, s nadhledem a lidskostí.

Literární styl a přístup Maxe Kašparů jsou specifické především tím, že propojuje několik světů, které bývají často oddělovány.

Vynikajícím lékařem byl oceněn Jaroslav Maxmilián Kašparů

Bylo uděleno ocenění „Vynikající lékař Pelhřimovska“. Tato prestižní cena, kterou již tradičně vyhlašuje Okresní sdružení České lékařské komory, si klade za cíl ocenit lékaře, kteří významně přispěli k rozvoji medicíny v regionu, nebo jej obohatili svými činy a odbornými znalostmi.

Pro rok 2024 byl tímto oceněním poctěn prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, PhD, dr.h.c., ICEAH, jehož mimořádná profesní i osobní dráha se stala inspirací pro celé lékařské společenství.

V emotivním děkovném projevu prof. Kašparů vzpomínal na své začátky v pelhřimovské nemocnici před více než padesáti lety, kdy se ucházel o místo psychiatra. S vděčností zmínil rozhodnutí tehdejšího primáře Karla Kally, který jej přijal při pohovoru se slovy „Bereme ho, v pondělí nástup“. „Bylo to rozhodnutí, které mi přineslo půl století spokojeného života,“ řekl profesor. Své poděkování věnoval i své manželce, kterou v žertu označil za spolupracovnici ve své celoživotní „psychiatrické misi“. S charakteristickým nadhledem a humorem dodal: „Babička říkávala, že i motyka občas vystřelí, a tak jsem já, sólista, našel své místo v týmu.“

Profesor Kašparů má za sebou obdivuhodnou kariéru. Po původním studiu stomatologie, kterou absolvoval na Univerzitě Karlově, pokračoval ve všeobecném lékařství na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Následně se specializoval na psychiatrii, kde získal atestace z obecné i dětské a dorostové psychiatrie. Své vzdělání dále rozšiřoval v oblastech psychosomatiky, psychoterapie a hypnoterapie, kde získal i titul PhD. Jeho akademické aktivity zahrnují také pedagogiku, etiku a teologii, což svědčí o jeho mimořádném rozhledu. Publikoval přes třicet knih, z nichž některé byly přeloženy do cizích jazyků. Jeho literární tvorba spojuje témata medicínská i duchovní, což odráží šíři jeho zájmů a schopnost propojit různé aspekty lidského života.

Vedle své lékařské praxe působil také jako soudní znalec, byl členem Rady České televize a aktivně se zapojuje do vzdělávání budoucích lékařů. Jeho přednášky v rámci Kempu mediků, kterou organizuje Nemocnice Pelhřimov, jsou vysoce ceněny. Rovněž působí jako birituální kněz a jeho duchovní činnost je nedílnou součástí jeho osobního i profesního života.

Ocenění „Vynikající lékař Pelhřimovska“ tak nejen vzdalo hold jedinečné profesní dráze prof. Kašparů, ale zároveň připomnělo, jak zásadní je spojení odbornosti, lidskosti a humoru v každodenní práci lékaře.

Žirovničtí řemeslníci

Blahouš Voharčík nám ukazuje ve svých vzpomínkách, jak vypadala žirovnická řemesla a služby ještě před dobou, kdy se všechny tyto složky musely zapojit do komunálních služeb, dle rozhodnutí tehdejšího komunistického režimu.

Pekaři

Jedním ze žirovnických pekařů byl i pan Slavík. Pekárnu provozoval na levém rohu ulice Dláždění, tak nějak mimo hru. A tak se rozhodl své jinak dobré výrobky protlačit do zájmu kupujících. Učinil tak skutečně originálním způsobem. Jednou, tak nějak kolem poledne, začal za velkého řevu nad Žirovnicí kroužit jednoplošník. Značku si nepamatuji, ale vím, že neměl žádnou kabinu a byl pro dva aviatiky, pilota a toho druhého. A létal hodně nízko, takže ten druhý byl vidět a možná i stál. Opravdu ho bylo vidět víc než pilota. A na hlavě měl takovou tu koženou kuklu, co v nějakém televizním seriálu nosil Čmaňa a nosili ji na motorkách i četníci. No a tahle postavička začala vyhazovat letáky s chválou zboží pana Slavíka. Letadlo létalo kolem kostela a nad náměstím, těch letáků bylo opravdu hodně, lidé je sbírali. Ten druhý v tom letadle byl pan Slavík. A vědělo se to ještě dřív, než letadlo přistálo, protože ho několik vážených občanů poznalo. Já osobně jsem to představení viděl a věřte mi, že to bylo unikátní. To víte, že u nás kluků okamžitě stoupl v ceně, a taky že se zájem o jeho pečivo opravdu zvýšil.

Na letáku bylo natištěno:

Peču krásně

Píšu básně

Rohlíky mám taky

Firma Slavík Žirovnice

Létá nad oblaky

O ulici níže (Hradecká), tak asi uprostřed po pravé straně, měl pekařství pan Smrž. Tam jsme chodili jen občas. Když jste totiž chtěli chleba, tak se tam předem nosila mouka. Proč to tak bylo, to nevím. Možná, že to bylo kvůli lístkovému systému. Zato ten chleba byl! Pro unikátní chuť byl u nás více méně za odměnu. A také je nutno vědět, že pan Smrž byl jediný pekař, a nakonec i řemeslník, který nebyl znárodněn. A to právě pro kvalitu jeho chleba. Vozili ho i na hrad do kanceláře soudruha prezidenta Novotného. Ten měl k tomuto kraji osobní vztah. On byl jako vězeň v koncentračním táboře spolu s panem Svobodou a Pepíkem Brabcem z Kamenice nad Lipou a panem Jírou z Kateřinek, kam také často jezdil odpočívat. A tato pekárna pekla dost dlouho a vždy dost dobře. A jasně, že nejen chleba, ale vše, co šlo, a vždy fajnově.

Je faktem, že žirovničtí pekaři se předháněli v kvalitě a nedá se říci, že by některý byl horší. A tak jsme si chodili kupovat jejich zboží podle momentální chutě. Představte si fajnšmekra, jak si poroučí: „Zítra ráno chci ještě teplý chleba s křupavou kůrkou od Čecha a dvě pletýnky od Filsocha a koláček od Smrže.

A pan Filsoch byl další z pekařských mistrů. Filsochovo pekařství bylo na rohu mezi kostelem a Panskou hospodou. Sortiment výrobků měl ale tak trochu chudší. U pana Filsocha se pekly pletýnky a primisima preclíky. Samozřejmě, že pekl i ostatní druhy pečiva, ale ty preclíky byly alespoň pro mě nedostižné. A ještě něco. Ta pekárna byla používána i jako pekárna pro přespolní. Či tak nějak. Každé Velikonoce i Vánoce si mnoho ženských včetně mojí maminky doma připravilo těsto, nadělalo mazance nebo zapletlo vánočku. To se doneslo k Filsochovům a oni to do zlatova upekli. Ta nádhera. Pečené doma to nikdy nebylo ono.

Asi tak o dvě stě metrů dál, v Počátecké ulici, měl pekárnu pan Volek. Pekárna to byla vyhlášená, ale já jsem tam nikdy nebyl.

Raději jsem chodil k Čechům. Jednak to bylo po ruce. Když jsem šel z mlékárny v Gottwaldově ulici domů, tak jsem to měl po pravé straně asi po sto metrech. Otevřel jsem dveře, ozval se zvonek a za asi dvojmetrovým pultem se objevila statná ženská. Asi něco jako ta vdova z pohádky Sůl nad zlato, co ji obdivoval sám pan král. Šátkem svázané vlasy, zástěra a vlídný úsměv. Rychlá obsluha a dobrý pocit. A jednak ještě něco. Jednou, jako spolužák jejich syna, jsem vstoupil do dílny. Díže plná těsta a v ní něco jako dlouhá vařečka. A tím se muselo míchat ručně. Tak to bych nezvládl. A hlavně, všude absolutní čistota. Víte, za svůj život jsem mimo jiné prolezl hodně pekáren, ale v tomhle smyslu to bylo nejlepší u Čechů.

A nezapomeňme na pekaře Julu Hlinku, strýčka mého tchána „Košilkáře“ Nováka. Také on měl pekařství v Nádražní ulici.

A teď to shrňme. Tolik pekařů v jednom městečku a všichni se uživili. A občané si mohli vybrat podle chuti to nejlepší. Tím neříkám, že je dneska chleba ošklivý, to ne. Ale je furt na jedno brdo a moc se vybírat nedá. A to máme málem osmdesát let po válce.

Truhláři

Pokud si pamatuji, a znovu připomínám, že tento pokus je psán jako osnova a doplnění, se předpokládá a vítá, tak truhlařinou se živili mistři jako pánové Tomšík, Kejval, Veselý, tesařinou mistr Musil a kolářstvím mistr Kubík a pan Nechvátal. Všichni byli zdatní a všichni vyráběli tak nějak po svém. Prostě jejich výrobky měly i jejich duši. Do těch dílen jsme my jako kluci moc přístupu neměli. Leda tak s tatínky, když se šlo něco objednat. Jinak jsme tam neměli co dělat. A taky to bylo napsáno na tabulce na dveřích. Ale některé postřehy přece jen mám.

Pan Musil měl dílnu po levé straně Smetanovy ulice. Asi tak sto metrů od křižovatky s Počáteckou ulicí. Dílna byla v zahradě a celá dřevěná a z ulice nebyla vidět. Ale dosud tam dílna je a mezi chalupami je do ní vjezd. Pan Musil byl sice tesařským mistrem, ale dílnu měl vybavenou po truhlářsku. Co si pamatuji, stavěl skokanské můstky. A byl to mistr nad mistry. A dbal na čest řemesla jako takového. Například potřeboval „hoblponk“. A jeho výrobu zadal truhlářovi, o němž měl nejlepší reference s tím, že si ho přece nemůže dělat sám, i když by to byl svedl. Tesař přece dělá tesařinu a truhlář truhlařinu. Jak by to vypadalo! Nevím, proč mě v dílně trpěl. Ale děsně mi pomáhal a jako mistr mě i hodně naučil. Jednou, když mi ohobloval prkno, jsem se ptal: „Co jsem dlužen?“ A on odpověděl: „Když mi do deseti minut řekneš, kolik těch prken potřebuješ do kubíku, tak to máš zadarmo.“ Zkuste si to!

Na Perkách, tam kde ústí spojka z Husova náměstí, byla kolářská dílna pana Kubíka. Tenkrát už moc žebřiňáků a jiných povozů nejezdilo, ale práce bylo pořád dost. Například takovou násadu na lopatu, sekerku, kalač či krompáč jste u žádného z obchodníků nekoupili. A aby to navíc bylo přímo do vaší ruky. To je dnes přímo nesplnitelné. A pan Kubík to uměl udělat. Anebo jste si tam mohli podle své potřeby alespoň vybrat. Mně například udělal násadu na tomahavk. A jak se s ním panečku házelo! Anebo kosiště, to byla věda. A kosilo! Pan Kubík byl potom chvíli ředitelem komunálu a dílna ztratila glanc. Dnes je tam second hand ERIKA.

Na Novém Světě vpravo na rohu ulice Příční měl truhlářskou dílnu pan Kejval. V dílně jsem osobně nikdy nebyl. Pan Kejval dbal na to, aby tam cizí nelezli. Ale pamatuji si, že měl motorku. Dvouválec 350 kubických cm značky Ogar. Tenkrát to byla asi nejmodernější motorka naší výroby. Tu měl málokdo. V proluce mezi zahradami Hejtmánků (dnes Kasalovi) a u Karolky Holmaistrové (dnes Bučkovi) měl složené řezivo. Asi tak 3-4 hromady. Každou tu hromadu 1x za 3 roky překládal. Jednou jsme mu pomáhali. Kdo dnes ví, co to znamená „levou stranou nahoru“. No a na těch hromadách jsme jako kluci sedávali a vedli řeči. Kde je tomu konec. Teď mají kluci „hladítka“.

V ulici Nad Výmolem na levém rohu spojky z Počátecké ulice měl truhlářství pan Tomšík. Dělal se tam fajnový nábytek a jemnější práce. Vstupovalo se tam po schodech z ulice a samotná dílna byla po levé straně. Tam jsem vstoupil až v době, kdy ta dílna už nebyla jeho. Mám za to, že to už byla provozovna družstva Dřevo Humpolec a panovala tam blbá nálada.

To samé v truhlárně pana Žižky. To bylo po pravé straně Popelínské ulice přímo proti cestě kolem zámku. Tam už skoro nebylo ani vidět okny dovnitř. Jednou mě tam někdo pro něco poslal. Vstoupil jsem do tmavého prostoru, kde byla zima, vrčela hoblovačka a u ní pan Žižka s odevzdaným výrazem.

Ono bylo truhlářů víc, a dobrých. Ale raději šli dělat jako dělníci. Tak se měli bezesporu lépe. A opět vyzývám ty, co by můj písemný pokus o zaznamenání všedních dní chtěli rozšířit, ať neváhají a učiní tak. Moje dětství nebylo jen dějinami represí, i když mě to nakonec stálo nemožnost studií. Ale škola není všechno…

Poznámka redakce:

Byla tu ještě na Počátecké ulici dílnička pana Venkrbce. Ten spíš opravoval co se komu porouchalo nebo už špatně sloužilo. Židličky, stolky, nábytek. Můj táta (fotograf) tam často chodil upravovat nějaké dřevěné pomůcky, (kazety, části fotoaparátů, které byla dřevěné apod.). Pan Venkrbec mi také zhotovil loutkové divadlo. Byl to děda Pavla Roučky, známého malíře, jehož práce jsou vystaveny v obrazové galerii Žirovnického zámku.

Ševci

Na levé straně spojky z Havlíčkova náměstí na Hradeckou ulici, nyní na části hotelu Artaban, měl svůj verpánek pan mistr Václavíček, jeden z posledních ševců, co ještě doma dělal svoje řemeslo. Bylo mu špatně rozumět a šly povídačky, že s ním a jeho ženou bydlela i žena proslulého mordýře ze Šumavy. Rozumět mu tedy opravdu moc nebylo. Mluvil nosem. Ale na jeho práci jste se fakt mohli spolehnout. Ale mnohokrát mě poslal domů. A to i v případech, kdy boty nebyly tak beznadějně zničeny. Měl prostě moc zakázek. Tak jsem musel oslovit ševce jiného.

Ale bylo třeba mít štěstí, ostatní měli také své zákazníky a na opravu se muselo čekat. A to se pak chodilo k mistrům, jako byl pan Štěpnička. Ten byl pro tento účel nejbližší. A někdy byla zakázka úspěšně svěřena právě jemu - bydlel totiž hned vedle pana Václavíčka. Ale jinak o panu Štěpničkovi nic nevím. Snad jen to, že jeho kluci zdrhli před režimem na západ, do Austrálie, což jsem obdivoval.

Dalším mistrem byl pan Hůlka. Ten měl svou dílnu na rohu Barvířské ulice. Byl to klidný a vyrovnaný muž, ale zakázky moc nepřijímal. Ale asi i proto, že si řemeslníci museli své zákazníky pečlivě vybírat, aby je lidé „nenaprášili“. Tenkrát měl problém pan Fišer, čamrdář z Babor. Vyráběl ve své dílně přesto, že už nesměl. Vím to. Táta také chodil kolem své dílny se skřípěním zubů.

Syn pana Hůlky se naší redakci jednou ozval a poslal nám svůj životopis, která si můžete přečíst v rubrice Žirovničtí autoři

Pod truhlářstvím pana Veselého, na pravé straně Popelínské ulice, tak trochu pod její úrovní, měl dílničku švec pan Dohnal. Verpánek měl obsazený každý den, ale asi měl moc zákazníků. Kolem verpánku bylo hodně bot, až škrpálů. A na opravu se tam čekalo dost dlouho. Ale dílo bylo vždy kvalitní. Pan Dohnal byl legionářem v Rusku a své názory netajil. Proto měl i problémy s režimem. Hlavně měl ale málo peněz.

Dalším ševcem, za kterým se dalo zajít, byl pan Joza, co bydlel hned nad hrází Hutního rybníka a hned proti němu další mistr jménem … (tak to mi tedy úplně vypadlo). Ti ale byli mimo dosah mého akčního rádiusu. Ještě je ale třeba připomenout pana Zicha na pravé straně Nádražní ulice – proti parku, dále pana Severu s bytem na levé straně Smetanky přímo proti Janžurově vilce, pana Moravu s verpánkem na levé straně Palackého ulice, prakticky třetí chalupa od rohu s ulicí Žižkovou. Vím, že tady ševců, a nejen jich, u nás bylo víc, ale proto to píši jako osnovu a čekám na laskavé doplnění.

Příště nám Blahouš Voharčík bude vyprávět o krejčích, zahradnících, kovářích, malířích a jiných řemeslnících v Žirovnici.

Jak to tenkrát v Žirovnici vypadalo.

Pokračujeme ve výčtu živností a řemesel, které v Žirovnici existovaly ještě ve druhé polovině minulého století.

Krejčí

Krejčího jste si tenkrát také mohli vybrat. A všichni měli co dělat. Konfekce jako taková byla tehdy nové slovo. I způsob odívání. Po válce se hodil každý hadr a z těch mistři tvořili. Ze žirovnických si pamatuji pana Talpu, Vobra, Čecha, Bartáka nebo Valentu. Také paní Novákovou, co šila jen prádlo. Asi jich bylo víc, ale to čeká na doplnění.

Potřeba nás školáků, alespoň většiny, nebyla náročná. Moderní byla co nejvíc vytahaná tepláková bunda a kalhoty, většinou pumpky přešité po tátovi či jiném starším. U holek šaty, sukně, punčochy. Hodně toho doma přešily maminky. Náročnější zbylo na krejčího. A dospěláci chodili ke krejčímu všichni.

Nejvíc se asi šilo u pana Bartáka a u pana Čecha. Pan Barták měl dílnu na rohu Žižkovy ulice a ulice Palackého. A šilo se tam pořád. A zákazníků tam chodilo hodně. Pro nás, potom už starší kluky, šil hlavně kalhoty. Tenkrát letěly roury. Měly úzké nohavice a hodně vysoké manžety. Až 15 centimetrů. A nosili je hlavně páskové. To byli tehdy výstředníci kopírující tak zvané „Vyšehradské jezdce“. Ale šilo se tam všechno. Chodily tam i ženské. A na zkoušku se tam chodilo i třikrát. Nepamatuji si reklamaci. Nebo že by se u Bartáků někdy odpočívalo. Možná, že už tehdy dělali pod tlakem “DRUPA“ Horní Cerekev.

Pan Čech měl dílnu pod pekařstvím pana Čecha v Gottwaldově, nyní Nádražní ulici. Dílna měla okna do ulice a vcházelo se tam vraty. Často se tam muselo čekat. To, když zkoušel šaty na někom jiném.

A zase se vše opakovalo jako u ševců nebo chcete-li obuvníků. Ke krejčím se chodilo také, jak to šlo, když vám některý pro málo času nemohl vyhovět, šli jste za dalším. Zajímavé je, že u všech krejčích to vonělo stejně.

Pan Talpa měl dílnu přímo proti pumpě před sokolovnou. On moc zakázek nepřijímal, spíš jenom ty fajnovější. A těšil se na odchod do penze. A pořád kouřil doutníky. Kam přišel, tam to bylo ještě dlouho cítit. A výrobek od něho přinesený se musel nechat týden větrat. Pan Talpa byl, coby protestant, angažován v církvi českobratrské evangelické jako kurátor. Jako občan se angažoval ve spolku „Drbani“.

Pan Vobr provozoval živnost na pravé straně Fügnerovy ulice. Tak nějak proti současnému tenisovému hřišti. Vím, že to byl fajnový řemeslník s osobním zaměřením na pohodlí v pánských kalhotách a tomto směru měl i dost zákazníků.

Hodně zákazníků měl i pan Valenta. Ten šil v dílně umístěné za svým domkem na pravé straně Smetanky. Ten měl ale pouze své zákazníky. Práci od jiných přijímal jen výjimečně. Ale coby krejčí byl všeobecně znám a uznáván.

V oboru prádla byla známá paní Nováková. Chvíli i pan Novák, její muž, zvaný Košilkář. Z prádla se tam šilo úplně všechno. A vše co do provedení v IA kvalitě. Zvlášť žádané byly pánské košile, vždy s originálním střihem a dámské prádlo na míru s vtipným zdůrazněním ženských předností. Živnost byla na rohu Panské hospody se vstupem směrem k prodejně textilu u Henzlů. Bohužel Panská hospoda byla zbouraná a paní Nováková potom šila pouze pod hlavičkou výrobního družstva DRUPO v Horní Cerekvi.

Zahradníci

Zde je třeba začít otázkou. Pamatuje si ještě někdo, kromě samopěstitelů, jak chutná čerstvě utržená kedlubna či rajče? A ví snad někdo, jakou má ta dovezená zelenina uhlíkovou stopu? A ví snad někdo, čím ji v zahraničí stříkali? V době mého dětství byli v Žirovnici zahradníci dva. Myslím tím mistry. Působili zde zahradníci pan Michálek a pan Juliš.

Pan Michálek provozoval zahradnictví na konci Hradecké ulice a jeho stavby jsou tam dodnes. Byla tam spousta skleníků. Některých i nákladnějších. Byly tam i dílny a bylo tam vidět i více pomocníků. A ještě k tomu patřil sad stromků nad cestou kolem Mlýnského rybníka. A další pozemky kolem. U Michálků jste mohli koupit zeleninu snad všechnu, a to v mimořádné kvalitě. A v dílně, která byla provozována celý rok, vám mimo jiné uvázali třeba svatební kytici či věnec na hřbitov. Dala se tam také objednat výzdoba na různé společenské události. A ta výzdoba byla vždy provedena s uměleckým vkusem. Ono to tam působilo spíš jako rodinný podnik s jakýmsi lidským nábojem. A rychlou a milou obsluhou.

Pan Juliš měl zahradnictví téměř po celé pravé straně Nové ulice. Tehdy tam ovšem byla jen pěšina v trávě a ploty. Domy tam byly jen dva. Ta zahrada mi přišla jaksi poetičtější. Z Palackého ulice jste viděli vilku, kolem ní skleníky a klid. Za vilkou byla dílna. Ale obsluhu jste si museli přivolat. Oni byli Julišovi věčně mezi skleníky, kde pleli či zalévali. Jejich výpěstky byly úplně stejné jako u Michálků. Ale mně se zdálo, jakoby Julišovi byli nějak odevzdáni osudu. Byli takoví smutní. A byli velice zdvořilí. My jsme k nim chodili častěji, protože to bylo o polovinu cesty blíž.

Kováři

Proti staré hasičské zbrojnici z kraje Hradecké ulice byla kovárna pana Němce. Kluky hodně přitahovala. Zvlášť, když mistr či tovaryš hbitě olízl rozžhavené železo nebo ho zkovával. To to syčelo. To bylo páry. A také se tam před kovárnou kovali koně. Tenkrát jich bylo ještě hodně. Jednak je měli ve statku, jednak koně měl každý lepší sedlák či povozník. S koňmi to uměl i pan farář. A jak. V té práci bylo hodně fortelu. A bylo to takové chlapské. U kování byli většinou tři chlapi. Hospodář či kočí, který koně držel. Jeden z pomocníků, který koňovi takovým zvláštním hmatem přidržoval a podpíral kovanou nohu. A sám kovář. Ale někdy jich muselo být i víc. A bylo u toho nutné absolutní soustředění. A fortel. A vevnitř kovárny to byla nádhera. Tak něco jako peklo. A ta práce při kalení. A kování železa samého. Jeden ho nesl rozžhavené v kleštích, položil to na kovadlinu, podle potřeby otáčel. A další do toho mlátil. Nebo mlátili palicemi a tahali za to kleštěmi. Mezi tím se to vodou kalilo. A moc páry, až tam skoro nebylo vidět.

Mimo pana Němce byli v Žirovnici ještě kováři Pánkovi. Ti měli kovárnu na pravé straně Cholunské ulice, tak nějak proti fotoateliéru pana Konáše. A uměli to. Fakt byli machři. Ale do díla si moc koukat nedali. Oni ale podle mého měli širší sortiment. Taková vrata do garáže nebo umělecké mříže. To už byla skoro machrovina. Nebo různá udělátka. Kde si to dneska pořídíte?

Černá řemesla

Přímo proti škole měli dílnu Kesslerovi. Co se tam vyrábělo, to dodnes nevím, ale zato si pamatuji, že tam stávali hlavně motorky z předválečné doby, jako Harley Davidson, Indian DKW a tak podobně. A taky tam občas stálo nějaké spíš vojenské auto. Ale také tam tehdy bydlel nějaký hodně dobrý matematik a ten údajně vymyslel způsob zásobování Žirovnice pitnou vodou poté, co ostatní způsoby, jako třeba vykopané studně, vyšly naprázdno.

Dalším mistrem byl pan Viktor Pfau. Te měl dílnu s nadpisem „Auto, Moto, Velo“. Ta byla v Tyršově ulici proti boční zdi současného městského úřadu. Mně osobně tam centroval přední kolo velocipedu po tátovi, s nímž jsem předtím sjížděl schody na Budíně. A také se tam dávala nabíjet baterie do motorky.

A potom pan Novák. Ten měl dílnu ve dvoře domu, co jsou dnes ordinace obvodních a zubních lékařů. A asi se tam vyrábělo hodně věcí ze železa, protože se tam pohybovalo dost chlapů v montérkách. Ale pro nás kluky byl vstup tabu.

Malíři

Ono zde bylo malířů víc. Ale pro mě byli známí jen dva. Bylo by tedy asi vhodné doplnit k jejich jménům nejen vzpomínky, ale i komentáře.

Pan Hajný měl dílnu za svým domem. Ten byl druhý pod školou na pravé straně Žižkovy ulice. Ta dílna byla veliká – oni byli vlastně dva. Jeho otec a on. Otec pana Hajného byl legionářem v Rusku a byl na to hrdý. Podle naleštěné šavle (šášky) a medailí byl asi důstojníkem. Z Ruska si přinesl tak trochu jiný způsob života. Kromě toho, že byl malířem, byl i dobrým muzikantem. Myslím, že i kapelníkem. Hodně dětí se u něho učilo hrát. Pan Hajný mladší se věnoval hlavně malování bytů. Byl velmi pracovitý a denně byl vidět se svým žebřiňáčkem – objížděl tak zákazníky. Na tom vozíčku měl veškeré nářadí, několik štaflí a kýble barev. Ta jeho práce byla ale i dost dobrodružná. Bylo po válce, elektrické rozvody zanedbané, vedené většinou po vrchu a se špatnou izolací. Pan Hajný zdi nejprve omyl a potom i 3x natíral. Za tu dobu izolace navlhla a většinou v době, kdy válečkoval, to začalo prskat. Prostě kraťáky. Nejprve to blesklo a hned na to šupa. A šel z toho strach. Ale pan Hajný odolával. Talent k hudbě také nezapřel – moc dobře bubnoval. V žirovnických kapelách byl jeho způsob vždy poznat. No a potom, jako ostatní řemeslníci, musel pracovat v komunálu. To už ale nebyl on.

Druhým malířem, co jsem znal, byl pan Hanzal. Dílnu měl ve svém domě pod parkem v Žižkově ulici. Ten se mimo jiné věnoval i lakýrničině. Jeho fládry byly nepřekonatelné a málokdo si dovolil mu konkurovat. Dílo ale většinou dělal u sebe v dílně, kam jste mu ho museli přivézt. Na místě dělal většinou jen zárubně.

Další řemeslníci

Naproti nové budovy školy, kde byl tenkrát lipový park, měl cukrárnu pan Scháněl. Dnes je tam hospoda Vysočina. Schody prostředkem a výloha na obou stranách tam byly úplně stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát byly vždy čisté a plné cukrářských výrobků. A jakých! V prodejně po pravé straně byly stolky a židličky a na nich sedávaly ženské a vnadnými pohyby ochutnávaly dortíčky a kafíčko či čaj. Ale také grog. V prodejně jste byli okamžitě obslouženi cukrářem s přívětivým úsměvem, který byl vždy v bílé a úzkostlivě čisté a naškrobené róbě. Když ženské začaly chodit do práce, začala být prodejna tak trochu opuštěna. Ale ty kremrole, indiáni, věnečky, dortíky a spousta dalších ňamek, ty tam byly pořád. Pro nás kluky tam byly hlavně pocheraje a pendreky. Tři za kačku. A pan Scháněl měl i takovou kárku s nebesy, a s tou po městě rozvážel zmrzlinu. A jezdil s tím i na fotbalové hřiště do Babor nebo i na plovárnu Budín. Zboží z té cukrárny bylo asi i vyhlášené, protože vzadu za prodejnou byla dílna a ta šlapala celý den. Škoda, že už není.

Další žirovnické řemeslníky si pamatuji jen okrajově a čekám, že se někdo přidá a laskavě doplní můj strohý seznam. Na levé straně Žižkovy ulice naproti rohu bývalého Koh-I-Nooru, kde tehdy byly pouze zahrady, měl tiskárnu pan Žižka. Tiskárna byla také proti vchodu do sokolovny, tam tisknul pan Cimler. Naproti váze pana Augustina Rataje, při vjezdu do Nádražní ulice, bylo sklenářství pana Čapka. Předtím tam prý bylo cukrářství pana Cajze. Na pravé straně Počátecké ulice, před posledním domem na křižovatce se Smetankou byla dílna Modes-Robes, zabývající se šitím klobouků. A někde tam prý i byla hospoda Batalion. A také tu byli čalouníci. Jeden na rohu při vjezdu do Hradecké ulice a jeden na ulici Komenského, tam co je dnes prodejna železářství. Potom snad už jen trafiky, a povoznictví pana Smrčky na Smetance.

Blahoslav Voharčík

Obchodníci v Žirovnici III

Pokračování

Na levém rohu dnešního autobusáku, směrem do Počátek, kde nyní podniká paní Vyhnálková, měl krám pan Augustin Rataj. Pamatuji si ho hlavně z říkačky, jejíž část zveřejňuji: „Karel Matějka skákal na bejka, Rataj Augustin – ten chodí jako stín.“ A tak to také bylo. Pan Augustin se chudák tak třepal, že se těžko trefoval moukou do nastaveného pytlíku. Krámek měl sice výlohu, ale byl tmavý. Tmavý pult, tmavé popsané šuplíky na stěně, na pultu velké počítadlo s kasou, váha. A takové ty cukrářské nádobky, co jsou skleněné. Tři a tři nad sebou a v jednom tom oddělení fialky a v jednom oddělení větrové bonbóny. Fialky byly průsvitné bonbony podobné fialkám obdobné barvy a možná i vůně. A hlavně za kačku. Nasypal je plechovou lopatkou do papírového kornoutku, který byl někdy i z novin. Ale ono těch novin tehdá ještě moc nebylo. Do krámku, co já vím, moc lidí nechodilo. Ale pan Augustin Rataj tam byl pořád. Jako by trucoval, ale možná také proto, že čekal, až někdo přijede na váhu, ( jejíž dřevěná budka stála vedle křížku), která ke krámku patřila, a on jeho náklad zváží. To je vážně všechno, na co jsem si vzpomenul. Když zbourali Panskou hospodu, tak z toho udělali mlékárnu.

Přes ulici, směrem na Cholunnou nebo Počátky, byla pod Kotounovými a Markovými lékárna. Ta patřila panu magistru Topinkovi. A patřil mu celý ten dům. Pan Topinka byl tuze vzdělaný člověk. Neměl děti a v té lékárně se vyžíval. A dbal také o perfektní lékárnický interiér. Na pultu mramorová deska, na ní dvoje lékárnické váhy a různá lékárnická udělátka jako misky, hmoždíře, kleštičky, pipety, a tak podobně. Na zdi vzadu i po stranách šuplíky s latinskými nápisy a spoustou lahviček a karaf s bílými vinětami s černým okrajem a tiskem. A pořád něco vážil, míchal, mačkal, foukal. Také vykupoval zmijí jed. Vím to. Moje sestřenice, později profesorka, se zmijí nebála, a tak spolu handlovali. A Eva si dost vydělala. Lékárna měla také výlohu, ale vzadu potřenou tak, že sklo vypadalo jako zamrazené. To, aby nebyli vidět ti, co tam čekají, až jim pan magistr namíchá jejich léky. Za tím účelem byly v lékárně i židličky. Spíš něco jako křesla. Ono se to dneska nezdá, když je na každý druh prášků krabička. Ale tehdy se ještě mnoho prášků přepočítávalo a vážilo ručně. A taky že se s nimi neplýtvalo. Po panu Topinkovi, ještě v době, kdy ve své lékárně dožíval, převzal její provoz můj spolužák Mgr. Jirka Verner.

Hned vedle lékárny bylo pekařství pana Volka a pod ním atelier fotografa pana Konáše. Dovolím si tvrdit, že šlo o uměleckého fotografa s obrovským citem hlavně pro portréty a rodinná fota. Já osobně si myslím, že je pro Žirovnici škoda, že zde podobné zařízení není. Přestože je zde opravdu hodně tomuto umění a řemeslu nakloněných fanoušků a vlastně umělců. Pro fotku podobného charakteru či zaměření, jako měl pan Konáš, se jezdí, nebo má rodina jezdí, až do Pelhřimova.

Na Počátecké ulici před první uličkou doprava, tam kde dnes bydlí rodina pana Poláka, bývalo řeznictví pana Franty Jelínka. Krásnej chlap s věčným erotickým apetitem, dámami obdivovaný a obletovaný. Řemeslo to i to, ovládal dokonale.

Když jste od obchodu pana Augustina Rataje zahnuli doleva, do ulice Nerudova, tak na pravé straně byla asi v prostředku prodejna sportovních potřeb a hraček. Je to snad jediná prodejna, kde se pořád prodává to, pro co byla zřízena. Vedl ji pan Navrátil s paní Navrátilovou. A nám klukům přirostla prodejna k srdci tím, že se tam daly koupit špuntovky. Ale také vzduchovky, práskací kuličky, a třeba „za korunu štěstí“. To byl takový hezky uvázaný balíček, kde jste po velké snaze o otevření našel třeba píšťalku, prstýnek, kamínek nebo taky kus drátu s nápisem „To koukáš na drát!“. A pan Navrátil byl přímo genius v prodeji svého zboží. Tam, když jste šli kupovat třeba lyže, tak jste si klidně domu přinesli vanu. Ale podle mě byl borec v medvědech a v panenkách. Medvědi ve všech velikostech a barvách a panenky mrkací, mluvící, svlíkací, obouvací, s parukami a co váš ještě napadne. A taky měl masky. Papíroví čerti, Mikuláši, psi, medvědi. Inu hračkář.

Hned pod hračkářstvím byl další krámek. Tam své řemeslo provozoval hodinář pan Fiala. A mohli jste si tam klidně i koupit hodiny, ale ten výběr moc velký nebyl. On hlavně spravoval. Sedě za takovým pracovním stolkem, bokem k pultu, na oku zvětšovací zařízení, v ruce pinzetu nebo šroubováček, a opravoval.

V ulici Komenského, těsně před bývalým hotelem U Aunických, v místě, kde je dnes prodejna AZ centrum – Železářství VHZ, bývalo před sedmdesáti lety kadeřnictví pana Heřmánka a drogerie pana Dušty. V té drogerii se dalo koupit veškeré zboží důležité pro domácnost, které mělo nějaký vztah k chemii, a také něco jako kosmetika. Prodavač ale musel být víc zručný než ostatní obchodníci, protože málo toho chemického zboží bylo v obalech, tak jak je tomu dnes. Tak například petrolej nebo louh byly tekutiny, na které jste si museli přinést své nádoby. A pan materialista vám to přelil. Petrolej byl moc důležitý. Lampami se muselo svítit dost často. Nebo louh. I to mýdlo s jelenem bylo totiž dost drahé, a tak si ženské dělaly mýdlo doma. Z tuku a louhu. Ostatně ani toaletních mýdel moc druhů nebylo, navíc byla také drahá. Nás kluky ale nejvíc zajímala síra. Dřevěné uhlí, čilský ledek nebo třeba krystalický jód, aceton anebo travex. To se vždy vážilo a balilo extra. A pan Dušta, když mi to prodával, vždycky šibalsky pomrkával. Ale nikdy mi toho nenavážil moc. Asi věděl proč. A ten krámek, nebo chcete-li, prodejna, nebyl nikdy prázdný. Obsloužit zákazníky bylo složitější, tak se tam víc zdrželi. Představte si, že i barvy se přelévaly. Tak to bych chtěl dneska vidět.

V té samé ulici Komenského, přímo naproti škole, bylo knihkupectví pana Čecha. Šteláře plné knih, a když si chtěl někdo něco koupit a stál o to, tak mu pan Čech poskytl přehledný výcuc. A to vždy. On byl opravdu sečtělý. A vždycky věděl, co má komu nabídnout. A prodával tam gramofonové desky. Aby jim udělal patřičnou reklamu, tak měl venku amplion a vyhrával. Vyhrával většinou po večerech, v době, kdy se korzovalo. To víte, v éře polek, valčíků, budovatelských pochodů musel být ostražitý. Taneční muzika našich tvůrců a muzikantů soudruhům moc neladila. Tehdy frčely třeba písničky ze „Sto dukátů za Juana“ nebo tvorba Jaroslava Ježka. Ovšem někdy, když byl vzduch čistý, tam piánko zazněly i věci Benny Goodmana, Louise Armstronga či Raye Charlese. To se potom ti, co korzovali, zastavovali a poslouchali. Ale to víte, hned potom následoval nějaký budovatelský pochod nebo estrádní písničky pro radost. Na panu Čechovi se mi líbila skutečnost, že ač malého vzrůstu, nikdy na něm nebyl znát nějaký mindrák. A když šel s paní Čechovou, která byla vyšší normálně, a ještě si vzala podpatky a klobouček, šel jak Napoleon po vyhrané bitvě. Pro mě byl určitě zajímavější.

Naproti Panské hospodě, přes ulici, byla prodejna textilu a koberců (tehdy se ještě neříkalo podlahových krytin) pana Henzla a jeho paní. Oba byli pro mě jaksi nenápadní, a tak je na každém, kdo o to má zájem, aby si vědomosti individuálně doplnil. Pokud jde o mě, mám tuto budovu navždy spojenou s rekordní urinací Hapesa.

Při ústí ulice Dláždění do ulice Branka byl rohový dům pana Kosmy. V době, kdy jsem kolem něj chodil, tam byl obchod textilem. Ale nezdálo se, že by se v něm ještě prodávalo. Jen za výlohou byly vystaveny role látek, pro mě až exotického vzhledu. A asi také hodně drahých. Ovšem pana Kosmu si pamatuji už jako šéfa uhelných skladů ve Stojčíně.

Přes zahradu napravo byla trafika pana Veselého. Bylo tam všechno od tabáku, dále noviny, časopisy, knížky, pohledy a psací potřeby. Ale když jsem tam vstoupil, nikdy jsem pana Veselého neviděl. On nečekaně vykoukl z jiného místa, než jsem čekal, a já se vždy lekl.

A přímo naproti bylo řeznictví. Kdo to provozoval, to už dnes nevím. Ale bylo to na území areálu pana Pokorného. A lehával tam obrovský bílý pes. Jednou, když jsem si tam šel koupit jitrnici, jsem nechal otevřené dveře, ten pes vlítl do krámu a jedním hltem sežral vše, co bylo na pultu.

Blahouš Voharčík

Obchody v Žirovnici II

Vzpomíná Blahouš Voharčík

Podle mě za nejvýstavnější krám byl obchod pana Tábora. Prodávalo se tam všechno potravinářské zboží. Samotná stavba mě vždy fascinovala. Jde o mimořádně povedenou stavbu v secesním slohu ve stylu architekta Kotěry. Ale neberte to vážně. Mě jako kluka nejvíc zajímaly kolejky až na chodník. Představte si, obchod se naskladňoval vozíkem na kolejkách. To jsem jakživ neviděl, a to ani za celou svoji třicetiletou inspektorskou kariéru. Pro mě je to unikát. A je jenom v Žirovnici. V krámu většinou prodávala paní Táborová. Na můj vkus tak trochu metr, ale vždy úslužná. Jednou, když tam prodával pan Tábor a za pultem mu pomáhal učeň Jarda, jsem, coby třetí v řadě kupujících, slyšel zajímavou obchodní konverzaci. Před pult přicházela paní poštmistrová Říhová. A už když byla asi na metr od pana Tábora, pan Tábor hlaholil: „Jaká čest, co si račte přát milostivá paní. Služebníček. Račte se rozhlédnout…Do prdele, kde je ten kluk… Máme pro vás připraveno to nejlepší zboží… Hergot bábo, pošli mi sem toho zasranýho kluka… Máte již vybráno? Služebníček…“ A další příval lichotek. Nakonec se prodej uskutečnil, načež pan Tábor oběhl pult a v předklonu a zcela odevzdaně otevíral paní Říhové dveře a velice zdvořile ji vyzýval k dalšímu nákupu.

Pod Táborem byl obchod s obuví. Bydleli tem Tetivovi, ale kdo byl tehdá za pultem, to si už nepamatuji. u Bati prodávala dlouho paní Michálková. Nikdy jsem tam nebyl. U nás se vždy boty dědily. Ale často jsem tam koukal do výlohy. Tenkrát byly polobotky na dětech nezvyklé. Ale mě to k nim nějak táhlo. Ty nejlevnější byly za 110 Kčs. Byly kožené, šněrovací a prostředkem nártu byl vylisován jakýsi proužek. Potom tam byly tak zvané „traktory“. Byly jakoby z hroší kůže a podražené vysokou gumou jako ze zadního kola traktoru. Ty stály 180 Kčs. A když si je pásci (tehdejší název výstředníka) nechali ještě více podrazit a vyklepat špičku, měli tak zvané „reformy“. A potom „maďarky“, ty stály celých 300 Kčs. Byly z krásné ušlechtilé kůže, špičky se daly vyklepat, podrážky byly široce obšité ozdobným okrajem a ty nejlepší byly na „vysoké podezdívce“. V souvislosti s dále uvedeným obchodem pana Rataje mě mimoděk napadá tehdy často pásky zpívaná písnička: „Helou, botičky do špičky, helou sako do flaštičky, helou anglický trávníček, helou tříčtvrtní svrchníček, helou figuru celou, figurku celou dneska s sebou mám (… dnes si udělám).“ Potom už jenom sandály, a tak zvané „křusky“. Jo a později ještě plátěnky a taky kecky. Ale tenkrát jsme my, děti, v létě chodily bosy. Víte, kolikrát jsem měl ukopnutej palec?

Pod Tetivovým obchodem byl obchod se zeleninou pana Dvořáka. Pan Dvořák byl obětavý obchodník, zvlášť na ženské, a zboží u něj bylo vždy čerstvé. A aby taky ne. Nakupoval u zahradníků Michálka a Juliše. Ale nás kluky zajímaly nejvíc jeho melouny a láčenky. Meloun byl za kačku, tedy ten ukrojený měsíček. A ty rychlokvašky byly světové. Naproti toho krámu byla lavička, protože tam byla zastávka autobusu. U ní odpadkový koš. A ten byl plný kůrek od melounů. Lidi, těch vos! A okurky nám dával pan Dvořák takovým dřevěným udělátkem. Kus za kačku. A přímo do ruky. A nemyslete si, žádné malé. Lák z těch okurek jsme pili zadarmo – ten nám ale nosil jeho vnuk Meloun. Meloun snad žije dodnes v Austrálii.

Pod zeleninou pana Dvořáka byla prodejna textilu a oděvů pana Rataje. Dovnitř jsem vstoupil až v roce 1955, když mi maminka vybírala a kupovala oblek do tanečních. Tehdy se nosilo dvouřadé sako, tak abych jako student zapadl. Perfektní výběr, kabinka, zrcadlo, odborné posouzení, lichotky. Prostě něco! Připadal jsem si jako už dospělý. Ti Ratajovi, když šli, tak něco šlo. Pečlivě upraveni, noblesa. Na tom obchodě mě ale upoutala jiná historka. Ten obchod měl dvě výlohy a mezi nimi vchod. V té vrchní výloze bylo vždy několik figurín v různých polohách oblečených do toho nejmodernějšího. To samozřejmě přitahovalo pozornost. Zvlášť tu ženskou. No a Jarda Ratajů, jejich syn, o hodně starší než já, se domluvil se staršíma klukama, z nichž jeden, jsa oblečen jako nejmodernější elegán a patřičně nalíčen, tam figuroval a číhal, až ho začnou ženské očumovat. A pak se pohnul. To jste měli vidět. Jako když hodí mezi slepice granát. Škoda, že už se tam móda neprodává. Na zeleninu do výlohy čumí jen málokdo.

Na té pravé straně náměstí už zbývá jen cukrářství pana Mareše. To bylo přes ulici, tam co je dneska Flop. Mělo skleněnou výlohu se zádveřím, kde se dalo schovat před deštěm a v noci kouřit. A taky se tam na tom rohu scházela spousta korzujících a diskutujících. Korzování od Marešovny k sokolovně bylo tehdy děsně v módě. Mně přišlo spíš jako módní přehlídka. Za tou výlohou byla spousta sladkých výrobků, pro nás žáky osmileté střední školy až na výjimky nedostupných. A taky výborná zmrzlina – ta byla nedostižná. A hlavně jsme na ni tu kačku vždy sehnali. Další zajímavostí je, že pan Mareš měl krásnou manželku. Jo, a dělal u něj Jarda Stehlík a motal se tam jakýsi pan Culek. Ten u nás také párkrát spal, ale potom ho začali hledat a už jsem ho nikdy neviděl. Jen mi jednou táta ukázal pozdrav z Austrálie, ale byla na něm z důvodu konspirace jiná adresa. A taky vím, že pan Mareš začal stavět výrobnu na cukrovinky ve Stojčíně, ale už ji nedokončil.

A nyní na stranu levou. Hned na rohu pod kostelem byl obchod pana Matějky (dnes drogerie). Tam jste dostali koupit úplně všechno. Od mouky, cukru, až po švih na bič či hrábílko na koně, nebo chcete-li hřebelec. Pan Matějka byl nefalšovaný vzorný kupec vybraného počínání a zdvořilostních frází. Nejčastěji používal slova „je libo“. Pamatuji si to hlavně proto, že prý moje žena, když byla malinká, se ptala maminky po nákupu u Matějků: „Maminko, plosím, čo je to jelibo?“ Těžko prý jí to vysvětlili. Nic víc k tomu obchodu nemohu dodat.

No a potom už na náměstí zbývá z obchodů jen Konzum (tak jsme tam říkali). Tam už se mluvilo jinak. Ono to tam bylo tak nějak socializované. A tatínek říkal, že to je družstvo a že je to teda jen pro členy. To víte, ale ze zvědavosti jsem tam také vlezl. Prodával tam tehdá pan Šamal. Tedy žádné je libo či račte, žádné lichotky, ale obsluha rychlá a vzorná. To ostatní, co tam vzniklo po zbourání hostince U Jelínků na náměstí, vyrostlo už v jiné době. (Hostinec u Jelínků na náměstí byl „U Amálky a hostinec u Jelínků v Baborách byl „U Barušky“.)

Pokračování Blahoušova vyprávění zase někdy příště

Obchodníci v Žirovnici

Popisuji stav a děje v Žirovnici asi před sedmdesáti lety, to jest v „krámech“, kde většinou ještě prodávali jejich majitelé, i když už to byla třeba Jednota nebo Pramen. Asi se tu nepodaří popsat všechno. Tak připomínám, že jde o mé vlastní vzpomínky a zkušenosti.- Blahouš Voharčík.

Když stojíte u kostela a díváte se z kopce dolů, bývaly tam po pravé straně následující obchody. Pod Panskou hospodou a budovou pana Emra měl obchod pan Tábor. Pod ním byl obchod s nápisem „Baťa“. Tam bydleli Tetivovi. Pod ním zelenina pana Dvořáka. A hned pod ní obchod s textilem pana Rataje. Potom budova masny a pod ní Komenského ulice. A na jejím rohu cukrárna pana Mareše. Potom byla pošta a pod ní zbořeniště ohrazené plechovým plotem. Tomu zbořeništi jsme říkali „Náckovna“. Prý tam někdy bydlel nějaký Germán, nebo co. Potom až dolů ke krajní stoce už žádný obchod nebyl.

Z druhé strany hned pod kostelem byl obchod pana Matějky, řeznictví U Pokorných a přes ulici ob dům byl tak zvaný Konzum. Přesné názvy prostě neznám, ale vím, že nápisy na těch obchodech byly jiné. Ještě se tam nacházela prodejna masa, kde prodával pan Čadek. Dole, kde stojí teď hotel Artaban byla prodejna Jednoty.

Pokud jde o další obchody, tak těch bylo více v ulici Komenského, kde směrem od náměstí po levé straně byla drogerie pana Dušty a po pravé straně tehdy úplně nová NARPA. Ta byla přímo proti škole. Ob chalupu pana Kříže a Kesslera bylo knihkupectví pana Čecha a pak cukrárna pana Scháněla.

Na levém rohu dnešního autobusáku byl obchod pana Augustina Rataje, ke kterému patřila ještě váha, co byla pod křížkem na rozcestí mezi Počáteckou a Nádražní ulicí. Když jste směrem od kostela za váhou zahnuli do ulice doleva, tak na pravé straně byly hračky pana Navrátila a hned pod nimi hodinářství, kde vám posloužil pan Fiala. Potom byly v Žirovnici ještě další obchody, ale ty patřily třeba pekařům, řezníkům, a tak podobně. Dlužno připomenout mlékárnu. Ta byla v tehdejší Gottwaldově (dnes Nádražní) ulici, co potom bydlel pan Valda Pokorný. Abych nezapomněl. Proti Panské hospodě byla velká prodejna textilu pana Henzla a v ulici Branka textil pana Kosmy, zvaného Milionek.

Pokud jde o nás, zákazníky, chodili jsme všude pořád ještě v přesvědčení, že všem musíme dát vydělat. Nakupování ale mělo jeden velký problém. Tehdy se nakupovalo na lístky. Zboží občas chybělo, a tak se stály fronty. Jednu z nich popíšu. Jeden z prvních obchodů, které se denně otevíraly, byla mlékárna. Chodilo se tam většinou ještě za tmy, a vždy se tam stála fronta. Někdy až ke krámku pana Čecha. Představte si frontu lidí s konvičkami v ruce, se zmrzlou nudlí u nosu a mlčící. Jen čekání a občas krok. Když už jste vstoupili do vymrzlé prodejny, podali jste paní Kašparů lístky. Ona si odstřihla příslušný dílek a šoufkem z hliníkové konve nabírala po čtvrťácích mléko a vlévala ho do vaší konvičky. Tedy čtvrt litru na osobu. A když jste měli lístek a zájem, tak osminku másla. Pak jste zaplatili a vypadli. A tak to bylo denně. Už tehdy kvetla šedá ekonomika. Pokud vám váš podíl nestačil, šli jste pro mléko jinam, kde jste lístky nemuseli mít. On ale tehdy existoval i tzv. volný trh, ale tam to bylo o hodně dražší. Na to tenkrát málokdo měl. A když měl, tak ho hned někdo sledoval.

Očima architekta a urbanisty 1

Zámecká promenáda.

Zámecká promenáda v podstatě existuje. Začíná na Novém Světě u rybníka Hutní, vede podél  jeho břehu kolem mlékárny a následných zahrad. Je to poměrně široký pás schůdné cesty s pohledem na zámek, v její další části na mohutnou zámeckou věž. Po pravé straně jsou udržované zahrady, některé velmi atraktivní. Dvě poslední však sahají až k vodě, takže tam mometálně promenáda končí. Navezením náspu nebo odkoupením části zahrad by promenáda mohla pokračovat a navázat na neudržovanou cestu směřující ke kostelu.

Další varianta by mohla Zámeckou promenádu dovést až na první nádvoří zámku. (Viz námět pana Bouchala). Bylo by třeba vybudovat na „Skalách“ v jistých místech dřevěné schody. Dalo by se kolem věže a zadního vstupu celý zámek obejít,  Už jednou existoval podobně nouzový vchod do  městské knihovny.

Očima architekta a urbanisty 2 

 Náměstí

Strategicky důležitý dům na žirovnickém náměstí má číslo 55 (parcela 123 a další) Pokud by ho město odkoupilo a zbouralo, mohlo by zde vytvořit další ulici ústící do náměstí. Od Žižkovy ulice a parku je už náznak ulice hotov. Důležité je alespoň onen dům dle možností obce zablokovat, proti evetuální spekulaci či nevhodnému prodeji.

Proč rozšiřovat náměstí a vytvářet novou křižovatku, která by tím pádem vznikla:

Žirovnice se bude bezesporu rozrůstat. Ovlivní to zřejmě výstavba dálnice. Pokud se vybuduje plánovaná spojnice Plzeň - Jihlava, dálnice povede těsně kolem města. To mu bezesporu přidá na důležitosti.

Vytvoří se předpoklady pro rozšíření centra, které má málokteré město k dispozici. Nejen že zbouráním domu vznikne ulice, ale může být obestavěna i novými domy. V centru by se mohlo jednat o administrativní či veřejné stavby, které by tu získaly své opodstatnění.

Našla by tu nový význam i bývalá hasičská zbrojnice, třeba jako veřejná tržnice.

Odlehčila by se částečně i křižovatka uprostřed náměstí u prodejny Flop.

Očima architekta a urbanisty 3

Hradní mučírna

Zámek  i město Žirovnice má bezesporu zájem o co největší sezonní návštěvnost.

Pokouší se o to občasnou obměnou expozice, výstavních prostor, či pořádáním  výstav i jednotlivých akcí.

Následný návrh by bezesporu přivedl do prostor žirovnického zámku větší počet zájemců i zvědavců. Jeho instalace by byla trvalá a nijak finančně náročná:

 V prostorách zámeckého sklepa na hlavním nádvoří, který je při některých akcích veřejně přístupný, zřídit trvalou repliku středověké mučírny s napodobenými autentickými nástroji. Zvýrazněno figurinami, které by znázorňovaly vězněné osoby. Návštěvníci by se mohli stát i aktivními vězniteli  a přímo aktéry děje.

Gumovou figurýnu na skřipci by mohli sami návštěvníci natahovat a ona by vydávala bolestivé zvuku. I když tato představa je nemorální, až morbidní, dala by se zmírnit a kompenzovat vtipným výkřikem mučeného při vyvrcholení mučení. (na př. "Nechcete si to vyměnit?!") Tato epizoda, která by měla působit spíš výchovně a lidsky,  by bezesporu vzbudila velký zájem návštěvníků, zejména dětí.

 Vstup do těchto prostor zámku by si návštěvníci sami osvětlovali  dobovými lucernami, pro bezpečnost osazenými elektrickými žárovkami. 

  Návštěvnosti by napomohlo, kdyby tato atrakce byla mimo vstupné na expozici. (zdarma)

Očima architekta a urbanisty 4

Z kravína garáže

Kravín na sídlišti je od počátku nonsens. Tím spíš, že jeho životnost měla být třicet let. Jeho současní držitelé však nemalí zájem jej rušit, i když ho denně musí zásobovat technikou jezdící přes celé město s jasnými důsledky. Majitelé by snad mohli přistoupit na odprodej. K tomu by se mělo rozhodnout město, když momentálně zájem Masného průmyslu asi nepřipadá v úvahu. Volení představitelé Žirovnice by dříve nebo později měli kravín odkoupit a uvolnit tak postup další bytové výstavbě. Jednou z variant využití by mohlo být docela snadné zrekonstruování na garáže. Parkování hromadné, ale i individuální uzamykatelné koje. Dal by se zde vytvořit celý komplex služeb automobilistům, včetně tankování, (nabíjení) opravny, myčky, ale i motelového ubytování či podstřešeného diskotékového hudebního vyžití. Obec by ony vložené investice mohla postupně pronajímáním prostor získávat zpět.

Pokud by chtěl někdo na tyto vstupy reagovat, může svůj názor poslat na adresu:

milos.konas@tiscali.cz   zpráva dojde jako anonymní !!